Konec jednoho festivalu, konec jedné éry
Na slavné trutnovské Bojiště jsem poprvé dorazil někdy na přelomu tisíciletí. S pětistovkou v kapse a s očekáváním něčeho výjimečného. Festival Trutnoff už dávno nebyl jen undergroundovou akcí pro pár vlasatých mániček s policejním dohledem, ale stále z něj dýchalo něco nepopsatelného. Nejen proto, že se mezi návštěvníky na chvíli objevil i tehdejší prezident Václav Havel.
Ten duch svobody byl všude. Mobilní záchody umístěné na kopečku nad hledištěm, takže nejpozději první den večer už to všichni poznali i po čuchu. Nepopsatelná směsice bláta, odpadků a ztracených bot, která v prostoru pod pódiem po pár dnech vytvořila téměř neprodyšnou vrstvu.
Narkomani tábořící před areálem na špinavých dekách, scenerie připomínající ležení malomocných za branami středověkých měst. Jim podobní v areálu, kteří kromě peněz a cigaret poptávali od „movitějších“návštěvníků třeba i půlku párku v rohlíku.
Spousta známých ze všech koutů republiky. Večer strávený s dívkou, kterou jsme předtím vezli stopem a pak ji už nikdy neviděli. A především množství skvělých českých i zahraničních kapel, které člověk neznal z MTV ani z Noci s Andělem, ale doma pak sháněl jejich cédéčka a poslouchá je dodnes.
Nebyl to samozřejmě jen Trutnov. Navštívil jsem spoustu menších festivalů. Tu více, tu méně bizarních, většinou ale osobitých a originálních.
Jeden byl například kdesi na Vysočině uprostřed lesů, kapely hrály na vlečce od traktoru, která byla ještě trošku od hnoje, a když v půlce akce došla nafta v jednom z agregátů, fungovala jen polovina aparatury. Takové akce se vyskytují dodnes, ale je jich čím dál méně. Prostě se neuživí, všechna čest výjimkám potvrzujícím pravidlo.
Ale zpátky k trutnovskému festivalu. Ten se stal minulostí, letos se neuskuteční. O důvodech toho bylo napsáno dost, v těch se pitvat nehodlám. Smutný konec téhle kdysi jedinečné akce ale tak trochu symbolicky demonstruje proměnu rockových festivalů od devadesátých let do dneška. Zákon nabídky a poptávky tady totiž funguje úplně stejně jako jinde. Z rockové hudby se stal mainstream. Pryč jsou doby, kdy polovina populace považovala za smysl života diskotékové tucání a zbytek se rozdělil na technaře a metalisty. Vtipně to kdysi okomentoval frontman skupny Mňága a Žďorp Petr Fiala, který pronesl, že se jeho kapela dostala z undergroundu až k popu, přestože hraje pořád ty stejné písničky.
Festivalové „stejdže“rostou jako houby po dešti. Různé majálesy, Hrady.cz, Létofesty a další, to už nejsou akce, které pro pobavení uspořádá parta kamarádů, to je byznys se vším všudy.
To je samozřejmě znát i na obsazení. Na kapely jako Divokej Bill, Sto zvířat, Vypsaná fiXa nebo Wohnout můžete vyrazit i naslepo. Šance, že byste se trefili do festivalu, kde nehrají, je minimální (nic proti zmíněným kapelám, to, že je o ně pořád zájem, svědčí především o jejich kvalitě). Kromě toho je v Česku stále víc akcí, které přitáhnou i velké zahraniční hvězdy. Lidé se baví, za pár dní na festivalu utratí pomalu stejně jako za skromnější rodinnou dovolenou.
Asi to tak má být. Všechno má svůj vývoj, hudební vkus, poptávku nevyjímaje. Jen ten zvláštní duch svobody, výjimečnosti a pospolitosti, ten tomu chybí.