Když se levhart „prochází“uprostřed města

Město Chovd, které je důležitým správním střediskem západního Mongolska, zdobí řada výrazných plastik. V jeho ulicích tak můžete natrefit na zhruba sedmimetrovou tradiční mongolskou botu se zvednutou špičkou anebo na gigantickou tabatěrku, jejíž skutečný předobraz se v Mongolsku dodnes používá při různých slavnostních příležitostech. Těchto i dalších plastik jsem si v Chovdu všiml už mnohokrát, ale až při své poslední návštěvě jsem zaznamenal nejnovější zdejší sochařské dílo. Na pozadí glóbu zpodobňuje samici sněžného levharta chycenou do želez, které jako by se snažilo pomoci její mládě. Vzniku tohoto kovového sousoší předcházel projekt, během kterého pracovníci Světového fondu na ochranu přírody rozmístili v horách množství fotopastí. Cílem bylo zjistit, kde se vyskytují ohrožení sněžní levharti neboli irbisové.

Záběry pořízené fotopastmi však přinesly šok. Jedno z videí zachytilo levharta s železy na noze a další dokonce třínohého jedince. Jak ukázalo následné šetření, místní obyvatelé používají železné pasti na sviště, jejichž sádlo je ceněným léčivem. Často jimi ovšem vážně poraní také irbise, což jim bohužel není – nebo ještě nedávno nebylo – proti mysli, protože tato šelma působí škody na jejich dobytku.

Podobných příběhů by šlo z různých koutů světa vyprávět stovky. V tomto případě však vstoupilo do hry asi dvě stě školáků z chovdského ajmagu a ti ho pozvedli k výjimečnosti.

Lidé ze Světového fondu na ochranu přírody jim promítli videa s poraněnými levharty a požádali je, aby provedli průzkum, který by ukázal, kolika pastmi disponují jejich rodiče, příbuzní a sousedé. Ukázalo se, že v zájmové oblasti může být zhruba pět set nebezpečných pastí. Dalším krokem bylo osvětové působení na dospělé a posledním – zcela jistě nejobtížnějším, avšak současně nejdůležitějším – výměna želez za různé užitečné drobnosti. Dětem se jich podařilo vybrat 234! A právě materiál z těchto 234 železných pastí byl po jejich demontáži použit při tvorbě chovdského levhartího sousoší. Jestli by obstálo v očích západních uměleckých kritiků, netuším. Zato jsem si jist, že jde o originální, potřebné a především následováníhodné dílo.