Zhmotněné sny
Jsem úplný laik, ale snad jsem pochopil správně, že neurovědci se ve svých názorech na původ a funkci snů dělí do tří skupin. První z nich snění považují za proces, kterým se mozek zbavuje přes den nastřádaného odpadu. Mozek podle téhle teorie v noci prochází peněženku a vyhazuje nepotřebné nebo prostě jen nečitelné účtenky.
Druhá část ve snech vidí to, co slovo sen představuje v obecném jazykovém úzu: konstruování žádoucí reality.
Poslední názorová skupina pak sny považuje za nahodilé probírání všeho, co v mozku leží; podle jejich teorie mozek ve snu nesoustavně probírá páté přes deváté, staré přes nové, jako by i mozek v těch chvílích spal, podřimoval, převaloval se ve spánku tam a sem.
Většina snů, které si po probuzení živě pamatujeme, probíhá ve fázi REM. U dospělého člověka představuje REM fáze v rámci jednoho spaní asi devadesát až sto dvacet minut, tedy zhruba čtvrtinu doby spánku.
Nervové buňky během REM fáze vykazují přibližně stejnou míru aktivity jako při plném vědomí. Jde o takzvaný paradoxní spánek. Spící člověk během REM fáze nejen spí a sní, ale v plném smyslu toho slova také myslí.
Ve spánku by během fáze REM šlo skládat maturitu. A v mozku hudebníka, který večer cvičil obtížnou skladbu, se v REM fázi při vzpomínce na melodii aktivují nejen neurony sluchového centra, nýbrž i nervové buňky center řídících pohyb rukou a prstů. Houslistovy prsty jsou i ve spánku připraveny. Mohly by ihned spustit, ale nestane se tak. Navenek vidíme jen spícího člověka, prsty se ani nepohnou.
V pohybu jim brání mozeček, Cerebellum. Jedno z mozkových center, které ve spánku vypíná kosterní svalstvo. Jde o obranný mechanismus: pokud by svaly během spánku byly plně aktivní, člověk by svůj sen prožíval i se všemi pohyby, o kterých se mu zdá, a pochopitelně by se přitom mohl zranit.
Tahle obava je platná především ve fázi REM, kdy člověk sny prožívá stejně jako realitu. Pohodit ruku k lampičce nebo na vedlejší postel je naštěstí nejvíc, co v těch chvílích po fyzické stránce dokážeme.
Stačí však vyřadit z funkce mozeček, a houslistovy dosud spící prsty začnou hrát. A ten, kdo sní o tom, že vstává z postele a jde, vstane z postele a rozejde se.
Michel Jouvet, francouzský profesor experimentální medicíny z univerzity v Lyonu, v sedmdesátých letech s malým mozkem experimentoval. Na mysli přitom měl právě onu výše nastíněnou teorii: pokud malý mozek vyřadíme z provozu, sny se zhmotní, uvidíme je.
Nebudeme se muset spoléhat na to, co si ráno snící člověk zapsal o svých snech do deníku. A nebudeme se muset spoléhat dokonce ani na psychoanalýzu.
Jouvetovy pokusy a především jeho závěry, k nimž došel díky experimentům na kočkách, jsou fascinující. Jouvet svým pokusným kočkám odstranil malý mozek a zjistil, že kočičí sny s velkou pravděpodobností plní jistou kompenzační úlohu.
Teorie o panu Jekkylovi a panu Hydovi se v éře po Jouvetových pokusech jeví jako docela důvěryhodná, mnohem relevantnější, než jsme si kdy mohli myslet. Jouvet v podstatě po odoperování malého mozku v každé z koček našel rozdvojenou osobnost: kočky s vyoperovaným malým mozkem, které byly přes den klidné, hodné, hravé, nechávaly se hladit, necenily zuby, nesyčely a tak dále… Ty se v noci měnily v agresivní monstra.
Jouvet prostě vzal kočky, o kterých by každý majitel prohlásil, že jsou klidného založení, vhodné k dětem, řekněme kočky mírumilovného charakteru, a umožnil jim, aby díky odoperovanému malému mozku mohly začít realizovat to, o čem ty dobrosrdečné kočky zatím pouze snily. A zjistil, že tyhle dobračky vhodné k dětem sní především o vraždění. Jakmile v noci povstala jejich druhá, dosud skrytá podstata, nedalo se s nimi vydržet.