Mladí Češi čtou, jen je nebaví poezie
Češi se v mezinárodním srovnání většinou řadí ke zdatnějším čtenářům. Na otázku, jaké je dnešní domácí knižní publikum, odpovídá titul Česká čtenářská republika nakladatelství Host.
Rychlé šípy, Báječná léta pod psa, Pán prstenů, Nesnesitelná lehkost bytí, Muži, kteří nenávidí ženy – každé období má svou knihu, která ho nejvýstižněji charakterizuje. Literární teoretik a historik Jiří Trávníček dokazuje, že tomu tak není pouze s obdobími, ale také s jednotlivými generacemi. V České čtenářské republice, která vyjde na konci srpna, je rozděluje do čtyř základních kategorií – rozhlasová, televizní, počítačová a internetová. Přesně podle toho, které médium nejvýrazněji zasáhlo průběh života jejích členů.
„Současnou literární produkci nesleduju. Moje první vlastní knížka byl Hrabal a tím i ta moje moderna končí. Nedávno jsem v prodejně knih otevřel knížku Václava Havla Odcházení, přečetl jsem snad dvě nebo tři věty a zase jsem ji uložil zpět,“přiznává jeden z účastníků Trávníčkova výzkumu, který spadá do rozhlasové generace ve věku nad 65 let. Podobný přístup pak mají i ke tvorbě Michala Viewegha, která podle jedné ze čtenářek její generaci nijak neučarovala. Lepšího čtenářského přijetí se mu však logicky dostává u generace televizní, do které sám autor spadá (45 až 64 let). Vůbec nejpozitivněji podle Trávníčka však tito čtenáři hodnotí tvorbu Vlastimila Vondrušky a Jiřího Hájíčka. Nechybí ani záliba v příbězích Dana Browna nebo Stiega Larssona.
Zlom pak přichází u generace mezi 25 až 44 lety, kterou už zasáhla sága o Harrym Potterovi. „Byla to určitě populární knížka, hlavně proto, že začínal a končil (ve škole) ve stejné době jako my, a to bylo taky fajn, protože tam byla vidět ta paralela mezi jeho a naším životem,“vzpomínal jeden ze členů takzvané počítačové generace. Přesto autor přiznává, že jejich vztah k Potterovi stále není tak blízký a vřelý, jak se dá sledovat u nejmladší, internetové generace do 24 let. V rámci její charakteristiky kniha navíc přichází s překvapujícím zjištěním. „Jejich čtenářská kultura
není tak špatná, za jakou je jinými — jejich rodiči a prarodiči — považována. Tím, že se jich na středních i na vysokých školách vzdělává tak velké množství, přestává jednoznačně platit pravidlo, že „čtení jde za vzděláním“. Čtení se pro ně stává daleko více individuální volbou, zálibou i hodnotovou preferencí,“vyvrací Trávníček mylnou představu o generaci, která podle stereotypu tráví většinu času s mobilem či tabletem v ruce a bez připojení k internetu se téměř nedokáže obejít. Zvláště pak u nejmladších čtenářů vyzdvihuje jejich schopnost vypěstovat si síť přátel se společnými zájmy, kdy se vzájemně obohacují a podporují. Zmiňuje také jejich oddanost při čtení oblíbených několikasvazkových epopejí. Co je však internetové generaci naprosto cizí, má být poezie, ke které si podle zjištění studie málokdy najde cestu.
Trávníček tuzemské čtenáře sice rozděluje na základě věku, je však potřeba umět číst mezi řádky. Ani česká čtenářská obec není tak černobílá, jak by se mohlo zdát. Jsou sice díla, která jednotlivé generace výrazně odlišují, ale vždy se najde pár knih, které je zase spojí v jeden celek. A nemusí se jednat pouze o klasiky, ke kterým mají mnozí od dob školních lavic odpor. Ani babička v tramvaji s nejnovější Radkou Třeštíkovou a vnučka s Machem a Šebestovou vedle ní totiž nemusí být výjimkou.