„Chtěl jsem si něco nastavit a už to nefunguje,“říkají lidé ajťákům
Rád bych dodával IT systémy pro světové firmy, říká programátor na startu kariéry Martin Vondrák. O ajťáky je podle něj boj. PRAHA „Pořád je kolem nás zvláštní aura, ale je to práce jako každá jiná. Neobejde se bez analytického myšlení. Devadesát procent času hledáme řešení problému,“říká čtyřiadvacetiletý programátor Martin Vondrák.
Trochu střílím do vlastních řad, když vždy z legrace říkám, že jsem ten divný ajťák, co se nemyje. Ale myslím si, že dnes už to tak spousta lidí ani nevnímá. Už pro ně nejsme ti, co někde ve sklepě patnáct hodin bouchají do počítače. I když se pořád najdou i tací. Když člověk přijde na přednášku a zrovna se poprvé oteplilo, zavzpomíná si na všechny ty pomluvy. Ale lepší se to. To je u nás jedna z velkých diskusí, kdo je ajťák a kdo není. Když bychom šli na pomyslném kariérním žebříčku odspoda, první jsou lidé, kteří dělají podporu uživatelům. Pomůžou se základním nastavením počítače, zapojí myš. Typicky to jsou lidé, kteří ani nemají vysokoškolské vzdělání, ale IT se dost věnují a je to jejich koníček. Pak jsou administrátoři systémů a programátoři, kteří systémy vyvíjejí a následně dají do provozu.
Když IT přesahuje i do byznysu, dělají se pak různé analýzy, protože je nutné pochopit potřeby zákazníků, a návrhy informačních systémů. Dále tu jsou vědci, kteří vymýšlejí nové algoritmy. I to jsou ajťáci. Témat je víc a záleží na konkrétním zaměření, ale všechny spojuje nekonečné téma bezpečnosti na internetu a v souvislosti s tím ochrana osobních údajů. Na konci května příštího roku vstoupí v platnost nařízení Evropské unie, o kterém se mezi ajťáky říká, že se kvůli němu všechno, co internetem proteče, najednou stane osobním údajem. Nařízení nám významně komplikuje vývoj systémů.
Tím, že budeme mít povinnost je tvořit tak, aby se s osobními údaji nakládalo požadovaným způsobem. Přitom už samotná IP adresa, která je identifikátorem každého zařízení Ajťák
v síti, bude osobní údaj. Což je nesmysl – k tomu zařízení si může sednout kdokoliv. Na téměř všechno bude potřeba vyžádat si od uživatelů svolení, což bude obtěžovat nejen nás, ale i je. Je to asi tři roky, co všem vyskakuje lišta s informacemi o cookies. Teď k ní přibude druhá lišta, kde budete dávat svolení se zpracováním osobních údajů. Už ve chvíli, kdy se připojíte, je totiž známá vaše IP adresa. My k tomu budeme muset navrhnout adekvátní procesy a navrhnout, jak to bude fungovat v celém systému. Bude to složitější. To nedokážu říct, ale může jim to ztížit přístup k údajům, které chtějí získat. Řekl bych však, že problém není na straně hackerů. Ti jen využívají nějaké chyby v systému. Chyb je potřeba co nejvíc eliminovat – říkám co nejvíc, protože hned na první přednášce softwarového inženýrství se dozvíte, že software bez chyb neexistuje. Ale adekvátně k silnému systému je třeba mít silnou i politiku práce s uživateli. Aby věděli, jaká mají mít hesla a že si je nemají na papírku lepit na monitor.
Spousta lidí, i když normálně umí používat počítač, přijde s problémem a říká „já jsem si to tady chtěl nastavit a už mi to nefunguje“. To je něco, co nám přidělává práci. Že se v tom počítači trochu „vrtají“. Ale dnes už neplatí, co se dříve doporučovalo. Třeba že se počítač musí nejdřív uspat a pak teprve vypnout. Není problém zaklapnout notebook a dál se o něj nestarat. Ve škole je to určitě za realitou trochu pozadu. Zvlášť v některých směrech je technologií tolik, že na ně skoro nikdo nestíhá rychle reagovat. I proto, že každý obor musí být akreditovaný v určité podobě. Ale má to i výhodu. Dostanete nadhled a dokážete problematiku úplně jinak uchopit. To se podle mě samouci nemohou doma naučit nebo jim to dá daleko víc práce. Osobně jsem skoro až pedant, potřebuji mít všechno dokonalé a v praxi to tak často není, protože se nestíhá. Mám na to neurčitou odpověď, že bych chtěl dělat velké věci. Velké dodávky informačních systémů, podívat se do velkého byznysu. Seriál Začátek profesní dráhy Programátor webových aplikací Martin Vondrák (24) Plánujete zůstat v Praze? Ano. Nebo to, že se bude vědět, že tady ten pán dodával něco pro Coca-colu v Americe.
Na pracovním trhu je nás strašně málo, čemuž nasvědčuje úplně všechno. Peníze, které ajťáci berou, jsou obvykle dvakrát větší, než je průměrný plat. Josef Schulz, který zemřel 15. července 1917, se zapsal do české architektury několika významnými budovami; všechny se nacházejí v jeho rodišti, v Praze. Je to především Národní muzeum, dále modernější a účelněji řešené Uměleckoprůmyslové muzeum a v neposlední řadě Rudolfinum, které projektoval společně se svým učitelem Josefem Zítkem. Byl rovněž autorem dostavby Národního divadla, které se ujal po tragickém požáru v srpnu 1881. Schulz se narodil 11. dubna 1840 v Praze. Tento významný představitel české neorenesance vycházel při své tvorbě z italské a české renesance, byl ovlivněn vídeňským historismem a projevoval smysl pro urbanistický kontext. Jeho stavby se vyznačují strohostí a přesností. Věnoval se rovněž zahradní architektuře a působil také jako restaurátor. Obnovil například sgrafita Schwarzenberského paláce v Praze na Hradčanech. (ČTK)