O blbosti a dobru, jež splývají

Dobrý den všichni, od dob Velkého Wericha dobře víme, že nejhorší je srážka s blbostí. Jen jich strašně přibývá, jednou z posledních je to moje „dobrý den všichni“. Je to výpůjčka z londýnského metra, které v hlášeních právě zrušilo tradiční „dámy a pány“, aby se někdo necítil uražen. Zdravý rozum už ale urazili.

Kdo by na něj ale myslel, když stejně nemyslíme. Před pár dny Američané konečně zjistili, jak zahynula jejich slavná letkyně Amelia Earhartová, která se v roce 1937 ztratila při letu přes Pacifik. Od té doby je to pro ně něco jako štěchovický poklad, pořád po ní pátrají. Teď se to vyřešilo, našli fotku: zajali ji Japonci a ona zemřela v zajetí. Velká, velká zpráva! tweetoval by Trump – a Amerika se tak opravdu chovala. Ale kdo nemá hlavu jen na to, aby si měl v čem čistit zuby, toho mohlo trknout, že je to divné: Japonsko napadlo Pearl Harbor až za čtyři a půl roku, byl mír, tak proč by to ti Japonci dělali? Ale kdo by nad tím bádal. Dostali jsme informaci, proč bychom si ji proklepávali. Pointa: za pár dnů se ukázalo, že fotka vznikla dva roky před osudným letem a je z nějaké knížky.

Myslet bolí, ale člověk při tom vidí věci jinak. Minulý pátek Francie slavila pád Bastily. Úžasná věc, ta jejich revoluce. Svoboda, rovnost, bratrství. Oslavujeme to. V praxi to vypadalo i tak, že ve Francii tekly potoky krve, hlavy se koulely po desetitisících, země měla v čele diktátora, který udělal z Evropy válečné pole, na němž vyhubil celou generaci Francouzů, což Francii navždy připravilo o pozici kontinentální supervelmoci.

Deset dnů předtím slavila Amerika svůj Den nezávislosti. Úžasný nový národ se vzbouřil proti tyranii. Dobro proti zlu, bílá versus černá. Ale teď se po staletích začíná pípat i o tom, že to tak černobílé nebylo. Také vlastenci páchali ukrutnosti, zabíjeli anglikánské kněze, vypalovali usedlosti probritských Američanů, jichž nakonec uteklo ze země tolik, že kdyby to bylo dnes, byl by to osmimilionový exodus.

Aby bylo jasno. Obě události jsou milníky dějin, vznikly dvě skvělé země založené na myšlenkách hodných následování. Ale nic není tak černobílé a jasné, jak vám to obvykle cpou. Dobro je líčeno jako absolutní, vynechává se to, co se nehodí. Je užitečné si všechno trochu prošťourat a zapojit mozek, protože už je toho všeho, dobra i blbostí, jež často splývají, nějak moc.

Evropská unie se v pondělí rozhodla řešit uprchlickou vlnu z Libye tím, že tam zakáže dovážet nafukovací čluny. Je to, jako by úřad chtěl zarazit bující pytláctví zákazem prodeje zelených klobouků.

Na fakultě psychiatrie, psychologie a neurologie londýnské King’s College se právě rozhodli odstranit busty zakladatelů, dárců a slavných profesorů, protože pohled na „vousaté muže ze 20. let“nedělá etnickým menšinám dobře.

Vždycky to tak bylo, že hluční ajatolláhové lepších zítřků nutili své představy jako ty jediné skvělé, tím postupně život šněrovali do kazajek povoleného. Dnes to zase nějak sílí. Přání je otcem myšlenky, zpráva je převlečený názor, a kdo to nesdílí, na toho máme nálepky. Říkají nám, co je správné si myslet a dělat – někdy velmi detailně, až to začíná připomínat skutečného ajatolláha Chomejního, který Íráncům sdělil, že je hřích sníst milenku, pokud je to ovce.

A co z toho všeho plyne? No, snad nechcete, aby pořád někdo myslel za vás.

Snad jen náznak. Alexis de Tocqueville napsal, že despocie krutě mrzačí tělo. Oriana Fallaciová k tomu dodala, že když demokracie zleniví, vrhá se na hlavu.