Odcházení Pistolera
Kdysi svým gestem Pistolera „sestřeloval“protivníky. Teď Alberto Contador sestřeluje sám sebe.
Sbohem, elito
Opět to nebyl jeho den. Na bočním větru odpadl Alberto Contador z hlavního pole, ztratil 1:33 minuty, vypadl z Top 10. Čekali byste naštvanou tvář? Čekali byste toho protivného Contadora (34), který loni na Tour už nevěřil nikomu a ničemu a hledal spiknutí za každým slovem? Pak byste čekali marně. Sto metrů za cílem zastavil, počkal, až k němu doběhnou nejméně dva tucty reportérů, načež mluvil a mluvil, občas pohodil hlavou, tu a tam se i zasmál.
„Někteří lidé říkají, že bych měl radši odjet domů, že už tohle nemám zapotřebí,“svěřoval se. „Ale to mě ani na vteřinu nenapadlo. Vím, kde jsou mé limity. Vím, že už nemohu jet o stupně vítězů. Stále se však mohu pokusit o etapu.“
Alberto Contador, realista? Muž, který ovládl sedmkrát klání Grand Tour, víckrát než kdokoliv jiný ze současných jezdců, ale který pochopil, že už nemůže konkurovat Froomovi, Aruovi či Bardetovi?
„Měl skončit na vrcholu. Teď už bude jen prohrávat,“prohlásil loni jeho bývalý šéf Oleg Tiňkov.
Ovšem pozor. Contador byl pevně přesvědčen, že také letos může jet na Tour o žlutý dres. Třikrát byl v přípravných závodech druhý. „A tři dny před odletem na Tour jsem překonal vlastní rekord na stoupání u Madridu, kde si poměřuji síly po celý život. Fyzicky jsem stále schopný Tour vyhrát.“
Skutečně? Odpověď nepoznáme. On tvrdí: „Strádal jsem tu hlavně psychicky, pády mě srážely.“
Tolikrát opět ležel na asfaltu, tak jako při Tour 2014, 2015, 2016. Letos dvakrát v 9. etapě v Juře a především na pouti do Pau. S pohmožděninami a oblepený náplastmi ztratil dalšího dne čtyři minuty.
Pokud v minulosti dokončil třítýdenní závod, tak s výjimkou debutu na Tour 2005 vždy v elitní pětce. Nyní je mu dalece vzdálena. Opět jednou se usměje: „Aspoň mám teď možnost dělat si tu, co budu chtít.“Což v překladu znamená: Froome a spol. mě v Alpách pustí do úniku.
Zlatá generace Španělů se přiblížila ke konci své cyklistické pouti. Olympijskému vítězi Sánchezovi je 39 let, Valverdemu 37, Contadorovi 34. Už nyní je mentorem Mikela Landy ze Sky. Užíval si, jak spolu unikli v pyrenejské etapě do Foix. Minulost a budoucnost španělské (i světové) cyklistiky šlapaly pospolu. „Teď si musí Mikel nesmírně pečlivě vybrat tým, kde bude lídrem,“nabádá Contador.
Sám loni podepsal v Treku jednoletou smlouvu. Je tedy letošní sezona i sezonou jeho odcházení? Ne, pravděpodobně nikoliv. Dle gentlemanské dohody s týmem Trek má právo na roční opci a podle zákulisních zvěstí jej uplatnil, přestože oficiálně tvrdí: „Rozhodnu se až po Tour.“
Stáj Trek, jejímž druhým sponzorem je italská firma Segafredo, sice chtěla z Astany přetáhnout Fabia Arua, jenže Contador tuto snahu víceméně „vetoval“. Jeho slovo je stále mocné. Segafredu však za to musel cosi slíbit: Bude lídrem týmu na Giru 2018. Italská Grand Tour je italské firmě bližší než ta francouzská. Měl Oleg Tiňkov pravdu? Opravdu nedokáže odejít včas? On si prostě nemůže pomoci. „Pořád ještě se chci pokoušet o útoky, při kterých diváci u televize udělají: wow. Pořád ještě chci vyhrávat etapy. I tady, na této Tour.“
Pokud možno hned dnes, na svazích Galibieru.
16. etapa Tour Quick-Step trpěl Phillipe Gilbert, Zdeňka Štybara.
Marcel Kittel, Dan Martin Michael Matthews
Vměstečku Romans sur-Isere, v cíli šestnácté etapy Tour, šplhá rtuť teploměru k 35 stupňům. Chtělo by to led.
Dnes, na nejvyšším bodu závodu, bude výrazně chladněji. Přesto se tu mnozí cyklisté zpotí ještě víc. Dnes čeká Galibier, hora hor. Zdeněk Štybar zná alpského obra jen z vyprávění. V knize s itineráři etap si nalistuje jeho profil a... „Radši to zase rychle zavřu.“Přitom ten profil je matoucí. Nejde totiž jen o Galibier, nýbrž také o předchozí průsmyk Telegraph, oddělený pouze krátkým sjezdem. Celkem 35 kilometrů trápení. „Ty dva kopce na sebe v podstatě navazují,“říká Roman Kreuziger.
Na scéně Tour se Galibier zjevil v létě 1911, když závod poprvé zamířil do Alp. „Jde o vyšší, těžší a studenější průsmyk než cokoliv, co cyklisté dosud zažili,“doporučil jeho zařazení Alphonse Steines, pobočník ředitele závodu Henriho Desgrange. Vyslali tudíž jezdce po prašné cestě z roku 1876, která byla směsicí štěrku a bláta mezi sněhovými bariérami, používána jen dřevorubci a pašeráky. Jediný jezdec Emile Georget tehdy vyjel na vrchol, do 2 556 metrů, aniž by slezl z kola. Ale Desgrange nadšeně psal: „Dnes, mí bratři, jsme se stali svědky vítězství inteligentního života nad zemskou tíží. Ačkoli neměli křídla, naši muži byli schopni šplhat do výšek, kam ani orli nevyletí.“
Sedmapadesátkrát se od těch dob aktéři Tour na Galibier vydali, naposledy roku 2011, kdy byl na počest stého výročí premiérově na vrcholu i cíl. Andy Schleck triumfoval po úžasném 60kilometrovém sólu a vyřkl: „Připadal jsem si, jako bych po té úzké silničce jel až do nebe.“
Dnes se z Galibieru cyklisté spustí do cíle v Serre Chevalier. Ale už ten, který jako první přejede vrchol průsmyku, vydělá 5 000 eur. U pomníku Henriho Desgrange se tu bude „rozdělovat“mimořádná prémie, nesoucí jméno praotce Tour. Jméno muže, jenž Galibier miloval víc než kteroukoli jinou horu.