Češka na kánoi: Myslím na to, že soupeřky rozsekám

Nástupci olympijských medailistů PRAHA Ať to byla jen láska k vnučce, či prozřetelná úvaha, vyšla báječně. „Bylo mi deset let a babička mě úplně náhodou vzala na výlet na turistické kánoi, jeli jsme si někam opéct buřty a ona mi půjčila pádlo,“vzpomíná Jana Ježová. „A jako každá babička byla nadšená: Tobě to tak jde, Janičko, já tě musím přihlásit do oddílu!“

Vida, nyní se Ježová chystá na mistrovství světa v Račicích. Jako důkaz, že česká rychlostní kanoistika nemusí být jen záležitost mužů.

Není pochyb o tom, které pohlaví ji proslavilo: olympijská zlata Martina Doktora, úspěchy čtyřkajaku, tažení vousatého obra Josefa Dostála v Riu, do toho nadějný Martin Fuksa... Ale také dámy už by rády přidaly své.

Třeba 26letá blondýnka Ježová, mimo jiné juniorská mistryně Evropy. „Ráda bych se tou tváří stala, trénuju kvůli tomu. Doufám, že předvedu to nejlepší a zvýrazním se. Ale nejsem jediná holka,“připomíná 14 kolegyň z nominace.

Jejich počet roste. I přesto, že je to chvílemi ukrutná řehole.

„Hodně velká dřina, to každopádně,“líčí. Sama začínala s moderní gymnastikou: „To je ještě víc holčičí sport. Ale jsem hrozně ráda, že jsem se takhle rozhodla.“

Jelikož reprezentuje v singlu na dvoustovce a v deblkánoi na půlkilometrové trati, je na vodě sprinterkou. Což bolí.

„Kánoe je silovější, technicky náročnější. Jde i o hodiny v posilovně, o běhání, v zimě hodně jezdíme na běžkách, taky plaveme. Potřebujeme rychlostní vytrvalost. Je to kombinace velké síly, dřiny, vytrvalosti.“

Bonusů je dost. „Všechno, co absolvujeme, je naprosto nestereotypní. A sportujeme venku,“říká.

Ježová je čerstvě inženýrkou a ví, co je příštím cílem: „Všechno mířím k olympiádě.“V Tokiu 2020 totiž bude moci zažít pořádnou premiéru, neboť v programu budou nově dvě ženské kanoistické disciplíny. Shodně ty její.

„Proto v Račicích mám za cíl velká finále,“říká. „Což znamená, že to může vyjít na olympiádu. Když to bude lepší, budu neuvěřitelně ráda,“uvědomuje si, kolik konkurentek sní o medaili. Málokterá však dostane z tribun takový impulz.

„Nejsem typ, co by se moc stresoval. Potřebuju jít na start s tím, že soupeřky rozsekám,“usměje se. „Na mě funguje, když někdo zařve a fandí mi.“Budou-li křičet dostatečně hlasitě, kdo ví, co se může přihodit.