Houbařův ráj, kde hřiby rostou po stovkách
Koukat, ale nesahat: reportáž z místa, o kterém sní každý vášnivý houbař
TUROVEC První hřib potkáváme hned na začátku hráze, přímo uprostřed cesty. „Je nádherný, co? Je to hřib rudonachový, ten se u nás vyskytuje asi jen v pěti lokalitách, je na červeném seznamu jako kriticky ohrožený druh,“říká mykolog Pavel Špinar. Stojíme spolu za závorou, před námi je hráz rybníka Luční u obce Turovec na Táborsku.
„Tolik hřibů jako letos jsem tu ještě neviděl,“říká Špinar. Vzácné hřiby rostou na 600 metrech hráze lemované staletými duby. Hřibovitých druhů hub tu roste asi třicet druhů, nejvzácnější je zákonem chráněný hřib moravský.
Na ten je ale ještě brzy, teď je sezona letních druhů. „Roste vzácný hřib rudonachový nebo hřib Le Gallové. Ten se tu každoročně vyskytuje až ve stovkách plodnic. Troufám si říct, že na téhle hrázi roste víc hřibů tohoto druhu než ve zbytku Česka,“říká Špinar.
Vzácné hřiby mají na hrázi rybníka Luční ideální podmínky. „Podívejte se, jak je ta hráz nízká,“ukazuje Špinar. Vlhkost z rybníka, jehož hladina je jen pár desítek centimetrů pod úrovní hráze, teplomilným hřibům stačí. Déšť je jejich nepřítel, kloboukům rostoucích hub uškodí každá kapka. Zato horka jim nevadí, rostou tu i za sucha, kdy houbaři z okolních lesů odcházejí s prázdnou.
Proč Špinar prozrazuje svoje místečko? Od roku 1988 tu je první mykologická rezervace v Česku a sbírání hub je zakázáno.
Od závory k závoře měří hráz rybníka Luční šest set metrů. Jen pár kroků za závorou rostou přímo uprostřed cesty dva krásné hřiby. Mají červenou hlavičku a kolem nich je ohrádka z větviček. „Fešáci, co? Tu ohrádku jsem tu postavil před dvěma dny. Podívejte se, jak krásně vyrostly,“říká mykolog Pavel Špinar, správce „houbové“rezervace Luční.
Z batohu vytahuje své oblíbené zrcátko, nezbytnou pomůcku pro práci každého mykologa. Nastavuje ho tak, aby houbě bylo vidět pod klobouk. „Podívejte se na ty krásné barvy, to je nádhera,“říká.
Doprostřed ohrádky je zabodnutá tyčka s cedulkou a na ní nápis Hřib rudonachový. Vzácný druh teplomilného hřibu patří ke zhruba čtyřem desítkám vzácných a ohrožených druhů hub, které na travnaté cestě vinoucí se po hrázi rybníka nedaleko obce Turovec na Táborsku rostou.
Rezervace tu byla vyhlášena v roce 1988, jako první na českém území. Dnes jsou stejně jako hráz rybníka Luční chráněné už jen další dvě lokality.
Třicet tisíc ohrádek
Pavel Špinar byl u založení rezervace a spravuje ji už od jejích počátků. „Když jsme tu začínali, hráz byla rozježděná, na cestě nebyla žádná tráva a pásly se tu kachny. Přesvědčit JZD, aby jezdili jinudy, nebylo jednoduché,“popisuje skromné začátky Špinar.
O třicet let později je cesta po hrázi, kterou lemují staleté duby, zarostlá travou a vede tudy turistická trasa. A hřibům se tu dál daří.
Ohrádek, jako je ta před námi, Pavel Špinar od roku 1988 postavil už zhruba třicet tisíc. „Každému z těch hřibů vystavím rodný list,“říká. Zapisuje do něj druh hřibu i místo, kde vyrostl. Hráz má za tím účelem rozdělenou do desetimetrových úseků.
V sezoně sem už třicet let zajde třikrát až čtyřikrát týdně. „Projdu to tu i dvacetkrát a pořád nacházím,“říká správce rezervace.
Kromě vzácných hřibů, jako je hřib rudonachový, žlutonachový, moravský, hřib Le Galové nebo přívěskatý, tu roste i řada vzácných holubinek nebo ryzců. V některých případech jsou to opravdové unikáty. „V roce 2006 tu byl popsán nový hřib, Kluzákův, na počet zakladatele této rezervace,“říká Pavel Špinar.
Cesta pro hraběte
Podhoubí, ze kterého tu vzácné hřiby vyrůstají, je podle něj staré minimálně sto let. Je starší než sám rybník, na jehož hrázi vzácné hřiby rostou. „Dřív tady byly kolem bažiny a mezi nimi vedla travnatá cesta, po které jezdil hrabě Harrach se svou ženou z Želče do Turovce. Jedna místní paní mi vyprávěla, že už v té době na cestě rostly hřiby,“říká Pavel Špinar.
Když se povrch hráze nenaruší, podhoubí vydrží klidně i další stovky let. Podmínkou ovšem je, aby na hrázi vydržely duby. „Podhoubí je vždycky vázané na konkrétní strom. Žijí v symbióze, strom z něj čerpá bílkoviny, cukry a minerály, podhoubí vodu a další potřebné živiny,“říká mykolog. Když se strom porazí nebo uhyne, podhoubí ještě nějakou dobu vydrží a pak zemře s ním. I proto uhynulé duby na hrázi dosazuje.
„Tady jsme dosazovali v roce 2002, teď už pod nimi začínají znovu růst houby,“ukazuje na mladé stromy zhruba uprostřed hráze.
Za tu dobu, co rezervaci spravuje, odtud zatím žádný hřib nezmizel. „Trochu starostí mi dělá jen hřib rubínový. Ten tady vyroste tak jednou za deset let. Potřebuje specifické podmínky, stačí jedna vlna horka a v tom roce už se neobjeví,“říká správce rezervace.
Podhoubí se rozrůstá, přesouvá se po hrázi z místa na místo. „Tohle je překvapení,“sklání se pod mladými duby nad výrazně žlutým mladým hřibem. „To je hřib žlutonachový, velmi vzácný, toho jsem na tomto místě ještě nikdy neviděl. Letos je to opravdu neuvěřitelná sezona,“usmívá se nad nejnovějším objevem z rybniční hráze.
Jen o pár metrů dál, také uprostřed cesty, sedí v trávě dva hřiby Le Galové. Tento druh vzácného (a také jedovatého) hřibu roste po celé hrázi. „A podívejte se tady, to je hřib přívěskatý. Ten je také v červeném seznamu. Je neuvěřitelně tvrdý, kdybyste ho chtěla rozkrájet, ztupíte na něm nůž,“popisuje jen s mírnou nadsázkou další houbu.
Košík za 40 tisíc
Vyzkoušet, jak takový hřib chutná, však nikomu nedoporučuje. Za houbaření v rezervaci hrozí tučná pokuta, i když zatím Pavel Špinar volal na neposlušného houbaře policii jen jednou.
„Většinou se snadno domluvíme, ale s touhle paní jsem měl opravdu problém. Nadávala, i když přijela policie. Dostala pokutu čtyřicet tisíc,“říká správce mykologické rezervace.