Ani život, ani smrt bez masky

Přes cestu nám přeběhne liška a můj průvodce Bah se ušklíbne. Bah je totiž Dogon, dokonce syn náčelníka z vesnice Djigibongo. A liška je u jeho kmene posvátným zvířetem…

Písečná liška, Ogo, je podle Dogonů protivník boha života Nommy. Zatímco ten ovlivňuje pět úloh důležitých pro život, tedy plodnost, den, vlhkost, žití i řád na zemi, liška kdysi ukradla tajemství života a patří k ní noc, sucho, neplodnost, chaos a smrt. Kouzelníci z jejích stop dokážou věštit budoucnost. Vůbec celý život záhadných Dogonů ovlivňuje složitý systém nadpřirozena, které se prolíná se skutečným světem.

Dodnes se hlavně spekuluje o znalosti hvězdy Sirius, kterou uctívali už staří Egypťané. Říká se, že zatímco v dávných dobách si lidé v Evropě ještě vyráběli nástroje z kamene a hlídali svoje ohniště, předkové Dogonů již znali souhvězdí Velkého medvěda či Sirius B, malou hvězdu, která byla dlouho neznámá, protože ji svým zářením zakrýval Sirius A. Na druhou stranu někteří badatelé poukazují na to, že Dogoni nemuseli mluvit o Siriu B, ale o jeho zářivějším jmenovci.

Podobným mýtem je, že Dogoni se museli setkat s mimozemšťany, neboť to dosvědčují některé prvky na jejich maskách. Etnologové ale upozorňují, že podobné prvky se nacházejí i na maskách jiných národů. Je tedy třeba na ně hledět očima samotných Dogonů, a ne v nich hledat symboly z evropské kultury.

Různými maskami se to u Dogonů jen hemží, hrají velmi důležitou úlohu Život ve skalách

při všech náboženských ceremoniích. Mají své místo při rituálech, které se týkají života, ale i jeho konce a odchodu do světa mrtvých.

Dominuje jim Iminana, která může být vysoká až deset metrů. Je to maska hada, do něj se kdysi prý převtělil patriarcha Dogonů těsně před svou smrtí, tak praví legenda. Další z masek je Kanaga ve tvaru ptáka, která má ochraňovat lovce před pomstou zabitého zvířete. Maska Sirige je zase ve tvaru malého příbytku a reprezentuje moudrost předávanou z generace na generaci. Satimba je maskou černé opice, králíka, býka, antilopy a lovce.

Dnes se hlavně ve vesnicích na přístupnějších místech masivu zvaného útes Bandiagara předvádějí některé rituální tance s maskami pro turisty. Vedle toho ale provádějí Dogoni v ústraní vážné rituály, které tu používali jejich předci. Tyto obřady, kde jsou masky mimořádně důležité, mají navozovat rovnováhu mezi nadpřirozenými silami a společenstvím lidí.

Klasická dogonská maska má ve své horní části jakési křížovité prodloužení. Jedna jeho část symbolizuje boha, druhá člověka. Pro jednotlivé rituály se vždy vyrábějí nové masky. Někdy se ale použijí i ty původní, staré desítky let. Obřadů a tanců s maskami se však mohou účastnit jen muži. Pro ženy a děti jsou tabu.

S maskami se setkáte v každé dogonské vesnici. Dogoni provádějí nejen sezonní rituály, které souvisejí nejen s proměnami ročních období, ale také se způsobem jejich života.

Vůbec největší je rituál Sigui (někdy psáno také jako Sigi), při kterém jsou vybraní muži zasvěcováni do tajů magie. Ten poslední se konal v 60. letech minulého století. Do konce šedesátiletého cyklu Sigui můžeme vidět pohromadě dogonské masky z tohoto rituálu během pětidenního festivalu v dubnu či květnu.

Bez průvodu masek se neobejde ani rituál, který má pomoci zesnulým opustit svět živých a odejít mezi mrtvé. Vyprahlý kraj

Ale ne hned. Tělo je nejdříve uloženo v chýších za vesnicí a až po pěti letech, kdy podle Dogonů odejde duše do světa mrtvých, je omyto vodou, která se zachytává do speciální nádoby. Nakonec je oblečeno do čistého roucha a spolu s nádobou uloženo do skály. Rakve s mrtvými jsou pomocí lan vyzvedávány do malých jeskyní, často ve značných výškách. Navštívit ony „jeskyně mrtvých“mohou pouze někteří členové klanu, pokud jim to dovoluje dobrá kondice. Podívat se do jeskyně je pro běžného turistu fyzicky téměř nezvládnutelné.

Ve vesnici Sanga se pohřební ceremonie nazývá Yimu Gonu neboli Lovec smrti. Účastní se jí celá vesnice, všichni stojí v kruhu. Bojovníci střílejí do vzduchu z pušek, které Rituál často pocházejí až z osmnáctého století. Ceremonie se uzavírá průvodem masek. Každá vesnice má jiný počet i charakter masek.

Složitá je u Dogonů také svatba. Plánuje se dlouho dopředu, někdy ještě před narozením dítěte – tedy toho, které bude mít svatbu. První sexuální vztahy se začínají rozvíjet hned s příchodem puberty. Bezdětný není u Dogonů akceptován jako opravdový muž.

Masky se – tedy jen některé – dají u Dogonů dokonce koupit. Ty staré jsou velice drahé a pozor, nesmějí se vyvážet do zahraničí.

Prvními příbytky Dogonů byly skalní převisy a jeskyně. Po příchodu k útesu Bandiagara využili otvory ve skalách po jejich předchůdcích – národu Telemů, který údajně uměl létat. Proč a kam Telemové odešli, dodnes není jasné. Údajně byli trpasličího vzrůstu, prostory, které jako své obydlí používali, tomu odpovídají.

Později začali Dogoni svoje domky „nalepovat“na skálu a jeskyně využívali jako spižírny či hrobky. Dnes jsou vesnice na planině pod skalou. Chatrče si Dogoni staví z kamene a jílu – materiálů, které našli všude okolo. Drží se však nedaleko skalního zlomu. V oblasti je většinu roku velké vedro, a proto Dogoni vždy rádi vyhledávali stín.

Stále žijí jako kdysi, bez elektřiny. Ve vesnicích na okraji skalního zlomu není mnoho studní, těch několik málo z nich bylo vybudováno Saúdskou Arábií v rámci programu pomoci chudým muslimským zemím.

Dogoni mají docela zvláštní systém, který jim umožňuje přemísťovat vodu z cisteren a studní tam, kde ji právě potřebují. Nosiči vody jsou tu však většinou ženy.

Mimochodem, kde je voda a pšenice, je také pivo! To se zde dokonce používá i jako medicína.

I když je kraj Dogonů nuzný, jsou místní obyvatelé schopni vypěstovat na políčkách mezi skalami nebo na kouscích půdy pod nimi svou obživu – kukuřici, fazole, rýži i zeleninu. Perfektní znalost prostředí jim umožňuje najít potravu i tam, kde by to jiné ani nenapadlo. Důkazem je například místní posvátný strom baobab, z jehož listí a semen se připravuje moučník: sladká kaše.

Vesnice Dogonů, které dnes žijí hlavně z turismu, mají pro cizince spoustu zvláštností. Třeba vesnice Sanga je nádherně vystavěná přímo pod obřím skalním převisem, Ireli je zase efektně ,,nalepená“přímo na skále a má velmi starou, pěkně zachovalou sýpku na obilí.

Vesnice bývají vystavěny ve tvaru lidského těla: půdorys připomíná sedící postavu, kde hlavu reprezentuje dům pro muže. Ti tu odpočívají, pokuřují a hovoří o místních záležitostech. Tělo tvoří příbytky žen a zbylé domy symbolizují tepny a svaly. Vchod do vesnice je v místě genitálií.

S příchodem turistů se bohužel z oblasti už vytrácejí staré vyřezávané okenice a dveře. A jsou to právě turisté, kvůli nimž se tisíce let stejný svět Dogonů pomalu začíná měnit.