Svatá válka o plavky
Miluju moře, mohla bych na ně zírat bez hnutí nekonečně dlouho. Miluju plavání v oceánu s pohledem upřeným do místa, kde splývá s nebem, na zakulacený horizont, na nekonečno, které je územím božím, ať už si každý pod tím představuje, co je jeho ctěná libost. Právě.
Přicházím na pláž, plavky pod dlouhými šaty, Atlantik v plné kráse. Rozhlídnu se. Nedokážu si šaty svléknout, nedokážu se obnažit. Obnažit?! Ano, najednou to tak vnímám. Nacházím se totiž na pláži muslimské země. Maroko je přátelské, lidé tu jsou milí, hodní a usměvaví. Když váhavě rozepnu jeden knoflíček šatů, neznámý muž hned kyne, že mi pohlídá věci, žena zahalená od hlavy až po paty přiskočí a pomáhá mi s taškou. Přesto další knoflíček nerozepnu. Dívám se na moře plné mužských těl a dětí. Většina zahalených žen sedí na pláži. Některé z nich se koupou v šatech, které se kolem nich plácají ve vlnách jak mrtvé ryby.
Stydím se svléknout do plavek. Zkoumám ten neznámý pocit. Připadala bych si, jako když jdu po Václaváku nahá. Ale proč? Kvůli pohledům. Maroko je přátelské, přesto vzpomenu na Češku zavražděnou v Egyptě mužem, který atakoval ženy v plavkách, protože ho pohoršovaly a urážely. V naší kultuře má ovšem nahota i rozměr nevinnosti. Naši muži na pláži neočumují, a když, tak po očku a stydí se za to. Muslimové považují nahotu za sprostou a obnažené ženy za děvky.
V Maroku nám však bylo přáteli řečeno, ať se klidně koupeme v plavkách, že jsou tolerantní. Jenže to nedokážu. Připadá mi to k nim neuctivé. Strávím týden na břehu Atlantiku, aniž jsem plavala k obzoru a ke svému Bohu, kterému nahaté holky nevadí.
Často slýcháme, že jsme ve válce. Po každém teroristickém útoku tyto názory zaznívají. Dejme tomu, že to tak je. V tom případě má ta válka jiná pravidla. Nestřílí se ani se nebombarduje. Válčíme o plavky. Až tak je to směšné. Za řečmi o Bohu, o Alláhovi, o náboženství, o světonázoru stojí plavky, navíc ty ženské, na pánských se shodneme. Kam to ten svět spěje, řekla by moje babička.
A já se ptám, proč se raději nebavíme o duchovnu, proč nevedeme filozoficko-náboženské disputace, zda Ježíš byl Syn Boží, nebo „jenom“prorok a proč je špatně, aby džihád byl chápán jako křižácké výpravy. Proč se nebavíme o Bibli, Koránu a hlavně o toleranci. Vím, že tyto otázky jsou naivní, ale říkám, že naivita je důležitá podobně jako neodbytně kladená dětská otázka „a plóč?“. Jedním z důvodů, proč o tomhle všem nediskutujeme, je náš ateismus, případně zdánlivá vlažnost ve víře. Není mnoho Evropanů, kteří by se modlili pětkrát denně. Ale modlitba ještě nezaručuje duchovnost, modlit se, usebrat se, zastavit se, povznést se je umění. Když jsem procházela marockou Medinou v Rabatu, čile se tam obchodovalo, smlouvalo, a když se ulicemi rozeznělo svolávání k modlitbě, nastal úprk do mešity. Možná všichni ti lidé svého ducha povznesli, třeba jsou trénovaní, třeba to jde. Já bych to nedokázala.
Ale zpět k plavkám, co hýbou světem natolik, že se kvůli nim zabíjí, zpět k zahalení, odhalení, obnažení, nahotě. Nelze si nevzpomenout na kauzu muslimských žen, které se zahalené koupaly v českém akvaparku, čímž vyvolaly velké pohoršení, až poprask. Tehdy jsem si říkala – proč by se nemohl každý koupat, v čem chce? Ať se koupou třeba ve skafandru, pro mne za mne. Jenomže pak jsem se ocitla na pláži v Maroku a ve svém úboru jsem se nekoupala. Nikdo mi to ani slovem nezakázal, naopak, bylo mi řečeno, že klidně můžu. Neobnažila jsem se. Nebyl v tom strach, ale především respekt. Sklonila jsem se před jejich kulturou a vírou. Pak se mi ovšem nezvratně vtírá otázka: „A plóč“totéž necítily ženy v akvaparku? Chápu, že se nemohou obnažit. Ale proč se tedy koupou? Já jsem se nekoupala, a když, tak jednou v šátku.