Glastonbury východu páchne elektronikou a voní svobodou
Festival Sziget oslavil své pětadvacáté narozeniny se 450 tisíci návštěvníky z více než stovky zemí světa včetně třeba vzdálené Austrálie. Jedna z největších hudebních přehlídek střední a východní Evropy těžko snese srovnání.
Je to zjevně trend, že různé ostrovní státy usilují o samostatnost. Szigeťané, jak si návštěvníci obří budapešťské hudební přehlídky říkají, ji získali zase na týden. Národností zde bylo nepočítaně, na „Ostrově svobody“se dalo domluvit hlavně anglicky, ale úředním jazykem Szigeťanů (anglická přesmyčka Szitizens působí ještě lépe) byla hudba.
Hlavní hvězdou pětadvacátého ročníku byla zpěvačka Pink, jejíž vystoupení vyvolalo rozporuplnou odezvu hlavně proto, že pro samou akrobacii údajně málo zpívala. Diváky lákaly také koncerty britských Kasabian nebo amerického rappera Wize Khalify.
Týdenní festival začínal ve středu 9. srpna a v neděli už ty největší hvězdy odjely, což však neznamená, že by se návštěvníci jakkoliv nudili. Naopak. Areál kromě hlavního pódia nabídl obří stan A38, kde se představily rovněž soubory zvučných jmen jako irští The Strypes, britští Crystal Fighters, novozélandská kapela The Naked and Famous nebo americká skupina Interpo. Nechyběla World Music Stage, aréna věnovaná elektronické hudbě, Europe Stage, na níž vystoupila i naše Klára Vytisková, a další scény včetně cirkusových nebo komediálních. V klimatizovaném šapitó zaujal například kanadský soubor Machine de Cirque, který kromě „běžné“akrobacie předvedl i pantomimu nebo dokonalé vystoupení na jednokolce. Hlavně však představení Kanaďanů nepostrádalo vtip, což se úplně nedá říct o Giants Street Theatre, které na volném prostranství nabídlo spíš studii artistického umění, fyzicky jistě náročnou, divácky ovšem pramálo atraktivní.
Co musí festivalového návštěvníka zaujmout na první dobrou, je excelentní zvuk pod hlavním pódiem. Reproduktory jsou tu namířené snad do všech stran a umístěné tak důmyslně, že zvuk je skoro všude stejný. A třeba v případě britských Metronomy stejně silný. Takže odmítnout Let nad pódiem
cestou ke stage nabízené jednorázové špunty do uší s tím, že přece nepůjdu do kotle a navíc „jsem zvyklý“, se ukázalo jako školácká chyba.
K vrcholům pozdního programu patřilo vystoupení kapely Hurts, která zahrála singl Beautiful Ones z chystané desky Desire, podmanivý zpěvák George Ezra nebo písničkářka Birdy, jejíž set působil o něco plnějším dojmem než před měsícem na Colours of Ostrava. Naopak zklamali jak Major Lazer, tak závěr celé přehlídky v podobě dua Dimitri Vegas & Like Mike. Obojí byla čirá diskotéka, spíš uřvaná než něčím poutavá. Ostatně byla to právě přemíra elektroniky na první scéně Szigetu, která nejspíš může za to, že festival nepokořil loňský návštěvnický rekord.
I tak ovšem autobusy, příměstské vlaky a snad i přívoz z východního břehu Dunaje přivážely na ostrovní festival desítky tisíc lidí denně, celkem prý víc návštěvníků, než přiláká formule jedna na nedaleký závodní okruh Hungaroring.
A na to je tu všude až podezřele čisto, navzdory tomu, že se na Szigetu nijak okatě nezálohuje, netřídí, ba ani úplně normálně nevyhazuje. Koše tu sice tu a tam jsou, hlavně když je vyšší koncentrace stánků s jídlem, ale u většiny barů, aby návštěvník s prázdným kelímkem odpaďák pohledal! Počítá se s tím, že ti slušnější nechají nádoby po dopití na stolech, a obsluha je záhy vyhodí, ti méně slušní je pohodí na zem, odkud je obsluha stejně za chvíli sebere.
Když narazíte na mokrý stůl, je pravděpodobnější, že ho někdo z personálu právě otřel, než že by šlo o cosi rozlitého. A to nejen ve VIP zóně, ale i vedle obyčejného kiosku s pizzou.
Není tedy divu, že na těch zhruba osmdesát tisíc návštěvníků, které areál každý den pojme, tu maká přes šestnáct tisíc zaměstnanců a brigádníků. Neuvěřitelné číslo, ale zjevně to funguje.
Navzdory velikosti, do níž Sziget postupně nabobtnal, tu však najdeme i pozůstatky až punkových začátků – kromě oficiálních kempů, které poskytují jakýs takýs komfort, je těm, jimž to stačí, umožněno tábořit prakticky kdekoliv v areálu. Ve výsledku to znamená, že na stany či jejich odpočívající obyvatele narazíte všude. Doslova všude, ti nejodvážnější přespávají na dohled hlavní scény, ale vzhledem k tomu, že ostrov pulzuje do brzkých ranních hodin, o spánku se asi moc mluvit nedá.
Jiní střelci rozbili tábořiště podél dalekých cest, a to i na místech, kde se v noci kvůli nerovnému terénu musejí kutálet. Nezdá se ovšem, že by to komukoliv z nich vadilo. Ani po týdenním bivakování.
Nakonec je to právě tenhle neutuchající duch svobody, který dělá ze Szigetu nezapomenutelný zážitek. V tištěném programu zdraví návštěvníky primátor Budapešti zvolený za koalici křesťanskodemokratické strany KDNP a Orbánovy Fidesz, ale zdá se, že mezi spíše sluníčkářským festivalem a spíše národoveckými politiky je uzavřený pakt o vzájemném neútočení.
Na druhou stranu ani v areálu samotném mezi těmi desítkami tisíc lidí různého původu nedošlo k žádným zlým incidentům, ani když alkohol tekl proudem. Ale právě proto se na Ostrov svobody kromě muziky přece jezdí.