Obětoval jsem se pro manželku, píše vrah
Antonín Pospíšil si odpykává první týdny ve vězení za „popravu“tchána. V dopise MF DNES popsal, co ho k činu přivedlo.
BEDIHOŠŤ Který vrah může říct, že ho ve vězení navštívil starosta jeho obce? Jiří Zips byl za Antonínem Pospíšilem z Bedihoště na Hané, který v roce 2016 zastřelil svého tchána, už dvakrát. Naposled v břeclavské věznici, kde si osmašedesátiletý muž odpykává třináctiletý trest. Podle starosty byl Pospíšil dobrák. A je spíše oběť.
„Snáší to špatně. Doma měl velké hospodářství, králíky a slepice. Ta práce mu teď strašně chybí,“podotýká starosta Zips. Pospíšil neuspěl ani s dovoláním k Nejvyššímu soudu. V nadbytku volného času se mučí vzpomínkami na tchána, který jeho rodině dělal skoro čtyřicet let ze života peklo. MF DNES o tom napsal z vězení dvanáctistránkový dopis. „Tchána jsem zabil v silném rozrušení. Viděl jsem před sebou trýznitele a možného vraha mé těžce nemocné manželky. Věřím, že na rozdíl ode mě si užije našich vnoučat. Ona si zaslouží mé obětování,“píše úhledným rukopisem senior. (kar)
Antonínu Pospíšilovi z Bedihoště, který loni v březnu dvěma střelami usmrtil svého tchána, se první týdny za mřížemi vlečou k nesnesení pomalu. A to má před sebou 13 let. Jelikož je v mírnější věznici s dozorem v Břeclavi, může si občas telefonicky popovídat s manželkou.
Stále je přesvědčen, že zabil tyrana, jemuž by jinak padl za oběť on i jeho žena. „Manželka měla kvůli skoro dennímu trýznění vlastním tátou oslabené srdce a úděsné astma. I tchyně Růžena se ho bála jako čert kříže,“píše Antonín Pospíšil v obsáhlém dopise z vězení MF DNES.
Je to truchlivý příběh vleklého domácího násilí, jen aktéři nejsou zrovna obvyklí. Přitom začínal docela idylicky. Vyučený zámečník Pospíšil z Horky u Prostějova potkal v roce 1975 na dožínkách v Náměšti na Hané osudovou lásku. Stala se mu i osudnou.
„Už na svatbě mi dal tchán najevo, že pro dceru nejsem dost dobrý. Pojď, rozdáme si to spolu, provokoval a vybízel mě ke rvačce. On ateista, člen KSČ, nemohl vydýchat, že já jsem věřící,“vzpomíná odsouzený na seznámení s rodinou manželky. Tchánovi celá léta ustupoval
Rodiče vyčlenili mladým první patro svého domu. Antonín tvrdě pracoval, slušně vydělával a pokoušel se tchánovu nevraživost zlomit. „Tchán se například rád sprchoval, třeba devětkrát denně. Tak jsem udělal dva bojlery na ohřev vody sluncem. Na dvorku jsem vyrobil přístřešek. Zatímco tchyně oceňovala moji šikovnost, on měl pro mě jen sprosté nadávky. Pro něj jsem byl hňup, debil a hajzl, když vezmu ty slušnější. Svou dceru přede mnou záměrně deptal a čekal, že se jí zastanu, ale já mlčel. V duchu jsem trpěl a modlil se.“
„Jestli mě Ludva přežije, budete chudáci,“varovala manžele tchyně. Byla to prorocká slova. Poté, co v roce 2009 zemřela na rakovinu, tchán Ludvík ještě přitvrdil.
„Ty už mi neunikneš, přivandrovalče, tebe nervově zničím, opakoval skoro denně. Manželka kvůli jeho scénám prodělala dvě srdeční selhání. Od té doby má defibrilátor. Jednou, když nemohl najít noviny, přirazil ji k radiátoru a začal ji rdousit. Já byl v té době u syna. U soudu se o tom raději nezmínila. Styděla se.“
Manželé dodnes hýčkají v mysli vzpomínku na nádherně klidný týden. To když tchánovi koupili pobyt v lázních. Bývalý elektrikář Ludvík dbal na své zdraví, v obýváku měl činky a denně cvičil. „V ložnici jsme se ke konci museli zamykat. V noci na nás klepal, a když se žena zeptala, co potřebuje, ozval se za dveřmi ďábelský chechot. Všem hrozně záviděl. I nám, manželské štěstí.“ Poprava, nikoli zabití
Loni v březnu po jednom z jeho výstupů povolilo v zeťovi léty nahromaděné napětí. A pětaosmdesátiletý tyran padl mrtev k zemi. Slovy předsedkyně senátu Krajského soudu v Brně Jaroslavy Bartošové muže usmrtil zákeřně a mstivě. Nešlo o afekt ani o zkratkovité jednání. A nebylo to zabití, nýbrž vražda. Všechny další soudy verdikt první instance potvrdily.
Antonín Pospíšil vystřelil ze zbraně, kterou si opatřil už v roce 1975 v práci. Podomácku si ji upravil, povolení na ni neměl. Tchána střelil nejprve do jednoho spánku, pak zbraň musel znovu nabít a vyšla druhá rána. Dokonce přiznal, že kdyby to nestačilo, střelil by i potřetí. Takové jednání soudy mohly stěží vyhodnotit jako pouhé zabití. Byla to poprava.
Jak je ale možné, že střílel hluboce věřící člověk s holubičí povahou? Dobrák. Podle policejní psycholožky Ludmily Čírtkové jde o klasický případ domácího násilí, kdy oběť jedná v takzvaném protahovaném afektu.
„Vlivem kumulovaného stresu se mohou ve vypjaté chvíli takříkajíc propálit všechny pojistky. Někdy tomu říkáme finální bankrotová reakce, která může nastat i u zdravého a nekonfliktního člověka,“říká policejní psycholožka.
Problematickou osobnost tchána potvrdila soudu řada svědků. Bezmála čtyři stovky obyvatel Bedihoště následně podepsalo na podporu střelce petici, takže na soud mohl čekat doma. Dalším podpisovým archem se připojili věřící z prostějovského kostela sv. Cyrila a Metoděje. Proč se neodstěhovali
Na jazyk se tlačí otázka, proč se manželé od psychopata dávno neodstěhovali. Proč nechali situaci gradovat až k nesnesení? Přitom mohli odejít do Horky, kde měl Pospíšil domek po rodičích, dokonce mohli v Bedihošti získat obecní byt, jak potvrzuje starosta.
„Rok jsem bydlel vedle nich a tak vím, že to bylo těžké psycho. Jeho tchán řval i na mě. Ten člověk ve vsi neměl jediného kamaráda,“podotýká starosta Zips.
Antonína Pospíšila skoro dvacet let zaměstnávala obec. Dělal, co bylo potřeba, a lidé oceňovali jeho manuální zručnost. Doma ho tchán nenechal vydechnout. Určoval úkoly, co musí udělat na domě a v zahradě. „Díky ustavičné šikaně jsem byl na pokraji sebevraždy,“přiznává.
Jeho žena Hana často plakala, začala se léčit na psychiatrii. Do Horky ale nechtěla. Chápal, že by nebylo slušné nechat otce k stáru na holičkách. Lidé ve vsi by je ještě pomluvili. „I kdyby se odstěhovali, ten starý by jim stejně nedal pokoj,“myslí si starosta.
Ne všichni o útrapách manželů věděli. Petr Hubáček, jáhen římskokatolické farnosti Povýšení svatého Kříže v Prostějově, vzpomíná, jak ho zpráva o vraždě zasáhla.
„Bylo to obrovské překvapení. Když byl tady u nás, sršel vtipem, byl plný humoru a optimismu. Vůbec jsme neměli tušení, co zažívá. Je to dobrý člověk, který nám v kostele vždy obětavě pomáhal. S úklidem, výzdobou na Vánoce...,“popisuje Petr Hubáček. Nyní je přesvědčen, že odsouzenému v současné těžké situaci pomůže víra. A Bůh mu jeho čin odpustí.