Zlostné rysy se s věkem stupňují
Když oběť násilí dlouhodobě neřeší, prudce se snižuje její schopnost vypořádat se se situací
Policejní psycholožka Ludmila Čírtková, která se zabývá domácím násilím, zná podobně tragické případy jako ten z Bedihoště, kdy oběť vezme spravedlnost do svých rukou. Z čirého zoufalství a po letitém utrpení.
Co se děje v nitru bezúhonného a bohabojného člověka, že je schopen zabít?
K těmto tragédiím dochází při dlouhodobém týrání. S délkou strastiplného soužití klesá schopnost oběti problém řešit. Čím déle jsme trýzněni, tím méně voláme o pomoc. Oběť má pocit bezvýchodné situace a na špičce zoufalství, rozrušení, vzteku, ale i strachu jedná zkratkovitě.
Proč lidé nedokážou řešit situaci hned na začátku?
I klima ve vsi v tom může hrát roli. Týraná oběť věří, že se zítra třeba situace zlepší, nepřipouští si, že to tak bude pořád. Omlouvá tyrana a doufá, že časem se jeho chování zlepší. Ve skutečnosti je tomu právě naopak.
Je typické, že k nám do poradny přijde sedmdesátiletá žena a neví, kudy kam. Doufala, že s věkem manželovi bude ubývat sil a zklidní se. Děti jí říkají, že když to vydržela tak dlouho, ať to už spolu doklepou. Se stárnutím se ale problematické povahové rysy ještě prohlubují.
Podle vás není tragédie v Bedihošti ničím neobvyklým?
Ty případy jsou popsané. Tyran je tady příkladem provokující oběti. Předtím byl pachatelem, ale nakonec se sám stane obětí. Kumulovaný stres vede týraného k pocitu totální beznaděje, takže se mu takříkajíc přepálí pojistky. Mluvíme o protahovaném afektu, kdy jdou morálka a víra stranou. Konflikt člověka sžírá natolik, že u něj dojde k prolomení všech zábran.
V takových případech se člověk skoro zdráhá hodnotit čin jako vraždu.
Spravedlnost je i pocit. Když někdo dlouhodobě ničí život svých blízkých, můžeme mít pocit, že si odplatu zaslouží. Tak to bylo nastavené už v řeckých tragédiích, ale patové situace je třeba řešit jiným způsobem. Spravedlnost nelze brát do svých rukou. Společenská norma říká, že oběť nemá právo tyrana zlikvidovat. Ochrana života je nejvyšší hodnotou, a to musí každý respektovat.
Dokázal by někdo zvenčí zasáhnout a zabránit nejhoršímu?
Když se o něčem takovém dozvíme, buďme aktivní. Na druhou stranu nevíme, zda by se nějakým zásahem zvenčí zmíněný případ vychýlil k jinému konci.
Čili řešení má v rukou hlavně oběť násilí?
Ano, a dovolím si jedno poučení. V případě tíživých soužití je třeba hledat pomoc co nejdříve, dokud dotyčný nepropadne syndromu týrané osoby. Později se prudce snižují schopnosti situaci zvládnout a člověk nadobro propadne pocitu, že už mu nikdo nepomůže.