Zanedbávané školství

Dětem dnes začíná nový školní rok. O jejich budoucnosti se však rozhodne v říjnových volbách. Po nich se ukáže, zda bude vláda dál vzdělávání okázale opomíjet, nebo se vzchopí ke smysluplné politice.

Nový školní rok je i rokem volebním. A volby do Sněmovny budou pro české vzdělávání velmi důležité: rozhodnou o tom, jestli budou pokračovat roky, v nichž vláda vzdělávání okázale zanedbává, nebo jestli se společnost dokáže vzchopit k nějaké smysluplné politice. Zatím to tak není.

Školství zažilo v rukou sociálnědemokratických ministrů tak trochu stres test. Chaot Marcel Chládek, který v roli stínového ministra umně předstíral pochopení, úřad nebývale zpustošil, přičemž mu k tomu stačil jen rok a čtyři měsíce. Člověk, který se chtěl „inspirovat finským školstvím“, se vydal cestou někam daleko na jih.

Postupně zanechal jakýchkoliv pokusů o dialog s odbornou veřejností a začal uskutečňovat plány dle svého vlastního „uvážení“. Ohnul Strategii vzdělávací politiky pro ČR do roku 2020 zejména v oblasti středního školství podle toho, co mu nadiktovala krátkozraká průmyslová lobby, prosadil přípravu legislativní změny ve prospěch prosazení státní maturity z matematiky, vyhýbal se, seč mohl, tomu, aby naplnil unijní závazek odstranit diskriminaci v nerovném přístupu ke vzdělávání v českých školách, pokusil se vytvořit „radu“pro vzdělávání, kterou měli obsadit ekonomičtí lobbisté a vévodit jí měl Klaus senior.

Pravděpodobně na žádost Zemana většího, tedy Miloše, vytvořil úřad školského ombudsmana pro Zemana menšího, tedy Eduarda. Současné angažmá Chládka ve straně extremisty Tomia Okamury, po dvouleté trafice od přítele Miroslava Pelty v podobě „manažera reprezentací“, myslím vystihuje charakter této osoby. Valachová konsolidovala Kateřina Valachová převzala ministerstvo v dezolátním stavu a podařilo se jí ho vnitřně konsolidovat. Více než méně. S některými relikty v podobě Chládkova poradce Petra Pavlíka, jenž přežil i ji a dnes na ministerstvu náměstkuje.

Valachová přišla, tehdy ještě jako nestranička, uklidnit situaci a dotáhnout potřebné závazky. Určitě se jí to podařilo na legislativní úrovni ve věci společného vzdělávání, tedy v inkluzi. Na novelu, která ji podpoří a zároveň přinese do škol potřebné finance, se čekalo takřka jedenáct let.

Přes alarmistické prognózy ochránců vzdělávací nehnutelnosti se nekoná rozvrat českého školství. V celém procesu existuje řada chyb a nedostatků, ale ty by se daly při dobré vůli další vlády zvládnout. Jak však naznačuje ministr financí, jenž chystá půdu pro pravděpodobnou budoucí vládu svého chlebodárce, dobrá vůle a závazek daný novelou jsou dost málo na to, aby kabinet skutečně převzal odpovědnost. Přitvrzování v otázce „inkluze nebo platů učitelů“je toho důkazem.

Mimochodem, Valachová se také ráda chlubí tím, že se jí podařilo zvýšit učitelům platy a že vláda přijala závazek činit tak další tři roky. Jenže závazek je už nyní vniveč, odbory opakují stejnou koledu a pravděpodobně odejdou se stejnou almužnou. Jak ukázala analýza think-tanku IDEA, k nominálnímu navýšení sice došlo, ale v relaci k platům dalších vysokoškolsky vzdělaných lidí nula od nuly pošla.

Kariérní řád, s nímž Valachová spojovala

Pokud kantor pracuje za 60 procent platu jiného vysokoškoláka, je to výsměch.

zvýšení platů, nakonec neprošel. Ale ten by stejně asi k ničemu nebyl. A platy lze zvýšit i bez něj.

Valachová také, navzdory svým prvotním prohlášením, prosadila povinnou maturitu z matematiky a naivně tvrdí, že se pod vlivem toho podaří do roku 2021 zlepšit její výuka. Škola má spojovat lidi „Prázdninový“ministr Stanislav Štech už má pouze zakotvit loď v přístavu. Může být spokojený. Byl to on, kdo určoval, co si Kateřina Valachová o školství a vzdělávání myslí.

Leccos by bylo vhodné rozvíjet, řeč je o společném vzdělávání. Škola má do budoucna hlavně působit jako sociální tmel. Její role přenašeče informací se pomalu vyprazdňuje a tento efekt pouze zesílí.

V souvislosti s tím je třeba se zaměřit na podporu učitelů a také ředitelů škol. Obě skupiny by měly získat mnohem důstojnější a více motivující odměnu za svou práci. Pokud kantor pracuje za 60 procent platu jiného vysokoškoláka, je to výsměch. Jedině tak by bylo možné zajistit, aby došlo k přirozené transformaci od učitele 20. století k učiteli 21. století, jenž chápe, že musí obsáhnout zcela jiné metody přístupu k dětem, akcentovat jiné dovednosti a jinak pracovat se zdroji informací a s komunikačními prostředky.

Třeba by do školství přišli i lidé z jiných než pedagogických oborů. To však nepůjde bez toho, že by školy vedli ředitelé, kteří chápou svou roli pedagogických manažerů, tedy v prvé řadě těch, kteří vedou učitele. Umějí to. A jsou za to zaplaceni. Nepůjde to bez revize kontroverzních systémových změn, jako jsou maturity a přijímačky, o jejichž dopadu se můžeme akorát dohadovat. Nepůjde to bez vytvoření smysluplné koncepce rozvoje, která překlene další i následující vládu. Nepůjde to bez toho, že by si politici uvědomili, že je „Vzdělávání Přede_vším”. Tak se jmenuje expertní materiál shrnující výše uvedené premisy, který podepsala řada organizací zabývajících se vzděláváním. Snad se podaří je k tomu přimět.