Táto, půjdu tvou cestou
Patrika Augustu, syna zlatého reprezentačního kouče, čeká zítra trenérská premiéra v extralize
Už teď ví, co bude zítra při jeho trenérské extraligové premiéře nejtěžší. Na začátku mače zvednout hlavu ke stropu jihlavského zimáku a tam spatřit vyvěšený dres svého otce. Josef Augusta, kouč zlaté generace, se už debutu syna Patrika nedožil. V únoru podlehl rakovině slinivky, syn se mu však čím dál tím víc podobá výrazem i intonací hlasu. Navíc říká: „Snažím se žít v jeho odkazu a v tom, co vyznával. A z té cesty nikdy neuhnout.“
Že se ligové premiéry dočká v Jihlavě – zvlášť když po boku bude mít Viktora Ujčíka, další místní ikonu – zní jako samozřejmost. On ale bude stát na střídačce hostů z Mladé Boleslavi. „Už jsme se s Ujčou bavili, že začneme na stejné lavičce, na které jsme končili.“V Jihlavě totiž ještě na jaře koučovali zdejší juniory.
Ujča mě teď na střídačce slyšel houknout a říkal, že jsem mu úplně připomněl tátu. Byli spolu součástí té zlaté generace. Někde jsem četl, že jsme dobří tak, jak byli naši mentorové, a já jsem měl toho nejlepšího mentora na světě. Bral jsem, cokoliv mi řekl, a furt se mi potvrzuje, že měl ve spoustě věcí pravdu.
Ale věřím, že to vidí. Věděl, že jsem pracovitý, že se někam posouvám. Chtěl bych mu každý den zavolat, zeptat se na nějaké věci, konzultovat. To mi chybí a pořád to bolí.
Byl, nevzdal to. Pořád opakoval, že nebojuje s rakovinou, že se léčí. Do poslední chvíle nikomu nepřiznal, že ho to bolí. Pral se s tím a věřil, že se uzdraví.
Dva roky mě vedl v Dukle, když Jihlava získala poslední titul (1991). Nebylo to jednoduché období, protože i já jsem u hráčů získal respekt, až když jsem se dostal do reprezentace. Ale táta byl pro mě nejférovější chlap. Říkali jsme si věci na rovinu, takže jsme se pak dostali do situace, kdy jsme se shodli, že bude pro nás nejlepší, když se naše cesty rozejdou. Odešel jsem do Ameriky a náš vztah se rázem posunul do jiných dimenzí. Celý život byl pro mě nejlepší kamarád a nejlepší táta, kterého jsem mohl mít. Naučil jsem se od něj přímočarosti a pracovitosti. V hokeji jsem neměl takový talent, ale dohnal jsem to dřinou a pílí. To jsem měl po něm jemu říkali pes obranář, co nic nevypustí. V tom jsme si byli hodně podobní. Nejsme lítostivá rodina. Pro nás je nejdůležitější, co říkají nejbližší. Každý úspěch se dá znegovat, či znásobit. Ano, byla to jednoznačně výjimečná generace, ale trenér tam musí ve správný moment poslat správné lidi. Krédo naší profese zní: Vítězí hráči a prohrávají trenéři. Žil jsem v tom, že byl intuitivní a praktik. Když jsem ale začínal trénovat, tak vytáhl poznámky a přípravy tréninků rozpracované do detailů. To bych nečekal. Zároveň to byla inspirace, že musím být na každý trénink připravený, že to na ledě nemůžu tahat z hlavy. Ale jsou to věci, které se o něm na veřejnosti nevěděly, protože i on se snažil vystupovat jako ryzí praktik. Ty ručně psané poznámky ke každému cvičení mi ukázaly, že to měl dobře srovnané.
Poslední rok kariéry v Německu (2006) mi Cliff Fletcher, který mě draftoval v Torontu, nabídl, abych dělal pro Phoenix skauta. Já najednou pracoval pro NHL, pro nejlepší hokej na světě. Po dvou letech se vyměnil management a ten si přivedl nový tým. Šel jsem dělat sportovního manažera v Jihlavě, ale přiznám, že mě ta práce nenaplňovala. Čím víc jsem se dostával k ledu, tím víc mě to na něj táhlo. A tak jsem přešel k trénování. Říká se, že skauting je pro starší lidi a já chtěl na ledě zažívat tu akci a reakci. Vše je o načasování a já přišel do Toronta v době, kdy měli úspěšné období. Tehdy jsem nechápal zdejší proces. Já dal na farmě v AHL přes 50 gólů, ale povolali jiné hráče. Bylo to proto, jakou pozici potřebovali. V prvních dvou lajnách se jim za dva roky nikdo nezranil a já byl typově hráč do nich. Navíc pro Mimořádný začátek NHL mě limitovalo bruslení, možná i postava a síla. Tehdy vás bek vzal, odtáhl do rohu a neměl jste šanci. Ale nelituji. Nejlepší hokejová štace. Bydlel jsem na pláži, na zimák jsem jezdil na in-linech. Hned první rok jsme došli do finále IHL 4. díl seriálu MF DNES
Každý den jsem se v LA učil. Když jedete po šestiproudové dálnici, která je plná. Když vedle zastaví auto s černými okny a vy nevíte, jestli někdo nevytáhne bouchačku. Ale po čtyřech letech jsem cítil, že potřebuji impulz.
V prvním zápase jsem hrál proti Gretzkému, bylo to na Nový rok a my doma v Torontu prohráli. Za pět let ještě přišlo angažmá ve Washingtonu. Ve tři hodiny jsem to podepsal přes fax a o půl osmé nastupoval v Anaheimu. Druhý den jsme odlétli do San Jose. Tam mi po zápase poděkovali, ale já věděl, že mi dají jen ty dva zápasy na jejich tripu. Než by někoho dotáhli z východu, tak bylo rychlejší angažovat mě. Alespoň jsem dostal jméno Augusta do NHL.
Snažím se. Před rokem jsem byl na týdenní stáži v Buffalu, když ho vedl kouč Dan Bylsma. Viděl jsem tři zápasy NHL, přitom ještě 10 minut před začátkem jsem mohl být v kabině. Pustili mě ke každému videorozboru, byl jsem nadšený z otevřenosti trenérů. Ptali se mě i na můj názor. Teď v červenci jsem vyrazil na development kemp do Winnipegu. Přišla generace, která je jazykově vybavená, a taky s kontakty na NHL, protože bez nich se tam nikdo nedostane. Zároveň i v Americe chtějí slyšet jiné názory, takže je to přínos pro obě strany. Oni vás nafouknou vědomostmi, ale ne vše se dá použít v Česku. A brzy tady budou trenéři, kteří budou mít ambici jít do NHL, a jednou se tak i stane. Výhodou je, že sem člověk přijde s čistým štítem. Člověk nemá předsudky, protože často platí, že je u souseda tráva zelenější. Čím déle máte hráče v klubu, tím víc vidíte jeho stinné stránky. Byl jsem svědkem, že se přivádějí hráči, kteří jsou stejní jako domácí, ale protože jsou odjinud, tak na nich člověk nevidí negativa. Já si můžu udělat čistý pohled na lidi, kteří tu zůstali.
Jsem. Každý den se mi tady líbí víc a víc. Někdo říká, že nemáme zkušenosti, někdo, že přineseme do ligy svěží vítr. Sám jsem optimista věřím ve své schopnosti, věřím lidem okolo mě a věřím hráčům. Den po dni budu pracovat a uvidím, kde mě to nakonec vykopne.
Ano, Frantu Výborného. Jsem rád, že tu zůstal jako konzultant, protože je to jeden z nejlepších trenérů, které Česko má. Znám ho už jako kluk, roky hrál s tátou v Jihlavě, a teď ten vztah zase obnovujeme. Jakýkoliv rozhovor s ním a jeho poznatky mě obohacují. Jasně, nemůže mi nahradit tátu, ale je to mentor, učitel, který mi může pomoct.
Nesl to těžce. Pro něj a pro celou jejich generaci byla Dukla srdeční záležitost až do konce života. Drželi při sobě, scházeli se, kibicovali. Některé trenéry tím štvali, brali názory ikon za zastaralé. Chybí nám respekt ke stáří že někdo něco dokázal, umíme lehce shodit.