Ženský, třeste se: Matky netřeba, otec je Bůh!

Jednou, když jsem byl nemluvně, vyfasoval mě můj otec spolu s kočárkem coby propustku z domova, když chtěl jít v neděli na fotbal. Tam ho po chvíli jiní diváci upozornili, že fandí sice vášnivě, ale jeho dítě asi i zásluhou toho právě opustilo prostor kočárku. Doma se otec přiznal, a proto mu už nikdy v budoucnu podobně odpovědný úkol nebyl svěřen.

Byla to ona (krásná? hrozná?) doba, kdy nebylo přestupkem proti bontonu, natožpak rozbuškou genderové války, když chlap při čtení novin na gauči zvedl nohy, aby pod ním manželka mohla vyluxovat. Co si pamatuji, spočíval podíl mého otce na domácích pracích zhruba v tom, že jednou za rok, vždycky před Vánocemi, odstrojil, omyl ve vodě se saponátem a zase ověsil křišťálový lustr. Když šla matka na operaci žlučníku, musela doma zavést přesný harmonogram střídání babiček a tet. A když se jednou stalo, že jsme my dvě děti musely jen s ním strávit několik dní v Bulharsku, léčil otec všechny naše žaludeční i jiné neduhy tamním koňakem Slnčev Brjag.

Zato si nepamatuji, že bych někdy viděl v rukou svojí matky kladivo, kombinačky nebo šroubovák, to by otec považoval za svou nejhorší mužskou potupu. Stejně jako volat k nám domů řemeslníka, aby opravil vyhořelou zásuvku, vodovodní odpad nebo televizi. Byl to ten typ Ferdy Mravence, který svépomocí předělal starou avii na obytný karavan, aby bylo v čem jezdit k Balatonu.

Prostě jakási společenská smlouva v hranicích jedné rodiny. Dva světy a jejich dva obyvatelé, přičemž ani jeden se nesnažil pronikat na teritorium toho druhého. A to důsledně. „Ano, je doma. Kouká se na... co je to, hokej, nebo fotbal?“odpovídala matka s pohledem na obrazovku, když někdo telefonoval a sháněl otce.

Tohle všechno mi letělo hlavou, když jsem se v samém závěru prázdnin zúčastnil týdenního tábora otců s dětmi. Jeho název zněl „Tátové a děti aneb Matky netřeba, otec je Bůh!“. Sami organizátoři z kladenského dětského centra Labyrint přiznávali, že jde o experiment po podobných táborech pro matky s dětmi, kde se maluje, vyšívá a vyrábějí se masky princezen. Tady se místo toho lezlo, závodilo, střílelo ze všeho, z čeho se střílet dá. Autorku experimentu prý kolegové zrazovali: co když přijede horda chlápků, kteří budou mít zkušenosti s péčí o děti asi jako kdysi můj otec? Přitom to neměla být žádná odpočinková pánská jízda, děti už od tří let.

Výsledek? Pro mě osobně překvapení. Desítka fotrů – podnikatel, taxikář, novinář, skladník... Vedoucí Janča, něco přes dvacet, a spolu s ní praktikantky Terka a Týna, které se snažily korigovat specifika akce tohoto druhu. Třeba že pro všechny soutěže platí pozměněné coubertinovské „Není důležité přežít, ale vyhrát“nebo že nutnou součástí programu je večerní návštěva dětského hřiště, které je čistou shodou náhod hned vedle hospody.

Což o to, zrovna tohle by zvládl i můj otec, ale jinak se všechno změnilo. Vazoun, kterého byste šacovali na vyhazovače v baru, pletl po ránu dceři copánky. Vytáhlý hipík láskyplně měnil své holčičce růžová trička s flitry. Vyholený srandista pečlivě jistil synka na lezecké stěně. A já ohříval alergickému potomkovi jídla, která jsem mu předtím navařil a zamrazil...

Všechno je jinak. Podobné projekty, jako byl tento tábor, jsem sice po celé zemi spočítal ani ne na prstech jedné ruky, ale šíří se to. Svět mého otce odchází a s ním zákonitě i svět mojí matky. Pro pouto dítěte a táty je to asi dobře, ale celkově? Nevím. Možná nás ale to rozmělnění otcovských a mateřských světů lépe připraví na dobu, kdy budeme mít v pasu, jako už dnes v Kanadě, v kolonce pohlaví neutrální písmeno X.