Transparentní účtování se Zemanem

Zavedení transparentních účtů politických stran a dalších kandidátů provázela taková ta už klasicky protikorupční atmosféra. Když uvidíme, kdo jim posílá peníze, budeme schopni lépe odhadnout jejich další akce a posoudit, komu půjdou na ruku.

Transparentní účet prezidenta Miloše Zemana se proměnil v něco úplně jiného. Zaplavily ho haléřové částky zaslané jeho odpůrci a doplněné vzkazy, které si nelze vyložit jinak než jako jejich hodnocení jeho počínání v úřadu.

A proč vlastně ne? Transparentní účet politika nemusí fungovat jen jako vyúčtování jeho příjmů. Může být také takovým zúčtováním s jeho funkčním obdobím. Příznivci pošlou peníze na kampaň, odpůrci se za haléřovou částku vyjádří.

Jenže celá iniciativa má háček. Zeman je zatím jediným politikem, který si musel tímto zúčtováním projít, a nic nenasvědčuje tomu, že by se na tom mělo něco změnit. Což nejen jeho voličům, ale i lidem bez vyhraněného názoru na jeho počínání těžko může připadat jako spravedlivé.

Zúčtování se navíc postupně stalo jen samoúčelnou zábavou, připomínající atmosféru minulé prezidentské volby. Její vyhrocenost opodstatnila špinavou kampaň, ze které pak Zeman těžil.

Nenechme se mýlit. Zemanovo prezidentství má k ideálu dost daleko. Když svou funkci přebíral, řekl sice, že chce být prezidentem dolních deseti milionů, následující čtyři a půl roku však vynechal jen málokterou příležitost ke strefování se do svých názorových odpůrců.

K tomu navíc přidával jeden přešlap za druhým. Začal virózou u korunovačních klenotů, pokračoval třeba tahanicemi ohledně článku Ferdinanda Peroutky, vulgaritami v rozhovoru v Českém rozhlase, tanečkem okolo bezpečnostní prověrky kancléře Vratislava Mynáře a prozatím skončil milostí udělenou odsouzenému vrahovi Jiřímu Kajínkovi.

Tohle všechno Zemanovi na jeho transparentním účtě jeho haléřoví dárci vyčetli. Někteří zopakovali jeho vlastní slova, která použil na adresu ruských aktivistek z Pussy Riot. A k uvedeným přešlapům přidali ještě Zemanovu náklonnost k Rusku a Číně.

Jenže dění na transparentním účtu neskončilo u výčitek navazujících na to, co Zeman reálně udělal nebo řekl. Jak získávala nová zábava Zemanových odpůrců na popularitě, tak se měnila spíše v soutěž, kdo dokáže Zemanův transparentní účet využít nesmyslněji.

To znamená, že se na něm vedle haléřových sum objevovaly inzeráty, propagace různých webů, vtipy, předstíraná hra šachů, lodí a vše zakončila podobizna pokémona Pikaču.

Velká část z nich byla vtipná. Ale některé se ukázaly být jen obyčejným útokem na Zemana či na jeho mluvčího Jiřího Ovčáčka. A jakmile veselí na Zemanově účtu dosáhlo tohoto bodu, začali vtipálci hrát ve prospěch právě současného prezidenta a jeho šance na to, aby svůj úřad obhájil, vzrostly.

Zkušenost se Zemanem jak z minulé prezidentské volby, tak z jeho působení ve funkci je taková, že dokáže využívat situace, kdy se spravedlivá kritika některých jeho přešlapů překlopí v přehnané útoky.

Zúčtování s Milošem Zemanem tedy možná byla docela fajn zábava. Jen pokud jsou jeho autory lidé, kteří si prezidentovo znovuzvolení nepřejí, nebylo by pro ně špatné se konečně poučit a najít míru.

Ve stabilní demokratické zemi má parlament fungovat jako takový solidní a dobře promazaný stroj na zákony. Žádná formule jedna, žádné porsche, spíš tank nebo plně naložená tatrovka. Pomalu, ale spolehlivě se sunoucí vpřed.

Včera Sněmovna schůzovala naposledy. To vždy vyvolává – zejména u končících poslanců – trochu nostalgie a také nekritického hodnocení vlastní práce. „Byly to čtyři roky, které přinesly pro Českou republiku hodně dobrého,“pronesl jeden zákonodárce, jehož jméno je už dnes historií.

Nechme promluvit čísla. Za čtyři roky, tedy asi za 1 460 dní, přistálo na stolech poslanců 3 500 různých dokumentů, z toho 648 návrhů zákonů. Až k závěrečnému podpisu prezidenta z toho doputovalo celých 355 nových zákonů – o daních, sociálních dávkách nebo třeba o umělých hnojivech. To znamená, že z toho stroje na zákony, který se utrhl ze řetězu, každý týden vypadly dva kusy. A ještě hůře zaplevelily Sbírku zákonů, tedy náš právní řád.

Nejdříve jsme asi patnáct let slýchali, že to je daň porevoluční době – staré bolševické