Stopař Jeremy Renner
V Karlových Varech se Wind River promítal až ke konci, přesto stihl vyhrát divácké hlasování. A Jeremy Renner v roli lovce predátorů, jenž místo pumy začne hledat vraha, teď i v kinech ukáže, proč má čestnou cenu prezidenta festivalu. Střízlivě vzato přináší Wind River, nesoucí jméno skutečné indiánské rezervace Šošonů a Arapahů v americkém Wyomingu, vlastně jenom klasickou detektivku – ovšem detektivku v krajních podmínkách a s existenciálním rozměrem. Od první vteřiny se i plátno takřka chvěje mrazem, který dusí, a oslepuje bílou pustinou s krvavou stopou prchající indiánské dívky.
Když Rennerův „lovec predátorů“, jak se představuje, objeví mrtvé tělo, coby zkušený stopař znalý místních poměrů pomáhá v pátrání agentce FBI v podání Elizabeth Olsenové, jejíž zimomřivý vstup na scénu včetně převleku do vypůjčené kombinézy zařídí vzácnou chvíli smíchu. Ale humor tu trvá vždy jen krátce a chutná hořce, Wind River je z rodu snímků, které se nezdržují ozdobami. Postupuje přímo k podstatě, a jak poodhaluje hrdinův vlastní dávný smutek nad ztracenou dcerou, hlídá si svou hlavní sílu, tedy zdrženlivou věcnost výrazu navzdory okolnostem. Scenárista Mrazivé kulisy
Taylor Sheridan, autor ceněných snímků Sicario: Nájemný vrah a Za každou cenu, totiž ovládá umění, jež by se dalo shrnout heslem Ani slovo navíc.
Coby debutující režisér už si Sheridan natolik jistý není, přesto se drží podobného přístupu, když vesměs obrazem nastoluje náladu kraje pum, vlků, sněhových bouří a osamělosti posledních pravých chlapů z konce světa.
Také indiánská osada je zbavená veškeré romantiky, jako by slovo rezervace současně ohlašovalo rezervovanost. Přitom patří k filmům, kde se slzy povolují i otcům, kteří pozdě pochopili, že „když máte děti, nesmíte je nikdy spustit z očí, ani třeba jenom mrknout“.
Vyloženě akčními scénami Wind River neplýtvá, vedle vypjatého finále mu postačí srážka s drsnou drogovou partičkou. Přesto si drží napětí: hrdinové ani nemusí hlásit, že běh v ledovém vzduchu může roztrhnout člověku plíce a že na vrtnou plošinu daleko od civilizace se dostanou nejrychleji na sněžných skútrech. Od syrovosti k surovosti, od ohrožení k názorné brutalitě postupuje vyprávění k bezmála westernovému vyvrcholení včetně tradičního souboje tváří v tvář a řešení na způsob vyšší spravedlnosti jakéhosi božího soudu – jak by řekl Vinnetou, ať rozhodne Manitou.
Vlastně jediným stínem na stylové čistotě thrilleru Wind River je jeho ctižádostivá snaha postavit se „nad žánr“, tedy ambice zahalená do sociálně politického obrazu současného života původních obyvatel Ameriky. Tady si Sheridanova příkladná úspornost bohužel vybírá dovolenou, dokonce autorskou motivaci zdůrazňují hned dva titulky, úvodní „podle skutečných událostí“a závěrečný o neexistující statistice zmizelých indiánek. Což je sdělení zhola zbytečné, protože z příběhu odvoditelné i bez návodu.
Wind River USA, 2017 Cenu Jaroslava Seiferta, udělovanou od roku 1986, letos získali literární vědci a historici Jiří Brabec a Jiří Opelík. Oceněni byli za celoživotní práci zaměřenou na moderní české písemnictví. Trofej převezmou v listopadu. (kul) Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK uvede zítra v kostele sv. Šimona a Judy Mozartovu Korunovační mši. Při té příležitosti se po letech znovu rozezní zvon sv. Patricius. Je to poslední z původních čtyř zvonů, které kostel kdysi míval. (vd)