8 hlav šílenství, devátá nouze hry na umění
Distributor říká filmu 8 hlav šílenství, ve kterém herecky debutuje Aneta Langerová, „netradiční životopis“ruské básnířky Anny Barkovové. „Netradiční“je však jen opis pro jednu velkou schválnost. Bohužel obětí filmařské touhy po originalitě za každou cenu v každém záběru se stává sama hrdinka, bezesporu výjimečná žena, v jejímž díle vydaném česky předloni se najde přesná sebecharakteristika - „neklidná, pyšná, samý vztek, trýznivým rozumem obdařená“.
Zprvu i přes neskrývanou lesbickou orientaci režimem hýčkaná coby „nový Puškin“sovětské éry, posléze opakovaně posílaná do gulagu, kde strávila dvaadvacet let, vydala by Barkovová na hraný příběh i dokument, klasický či klidně animovaný, když se vezmou v potaz četné grafické prvky snímku. Jenže 8 hlav šílenství chce být „netradiční“, takže základní údaje shrne už v úvodních titulcích – a co zbude na ohlášených osm hlav čili kapitol?
Strojená, přestylizovaná, teatrální koláž, která spíše než Barkovové staví pomník režisérce Martě Novákové. Z každého metru čiší jediný záměr: lišit se. Což je zaručený způsob, jak podívanou zbavit přirozených emocí a divákovi ji znechutit.
Nováková výjevy z hrdinčina života nevypráví, nýbrž inscenuje, leckdy v divadelním aranžmá – jako by V gulagu
se zhlédla ve von Trierově ateliérovém experimentu Dogville, ale ryze formálně, bez důvodu. Takže se tu jako na nástěnce střídá defilé plynových masek v nakresleném parku, animace Kremlu či bodrý venkov s provařenými symboly Mrazíka.
Reálnější scenerie má cesta na Sibiř, kde však zarazí střídání češtiny se slovenštinou, a také sled okamžiků zasazených přímo do trýznivé každodennosti pracovních táborů, které ovšem zase diktuje zejména hrdinčino milostné vzplanutí; skoro se zdá, jako by celý film vznikl kvůli jedné lesbické pasáži.
Spíše než s herectvím počítá metoda vyprávění s posouváním lidských loutek; není pak divu, že věcnost dialogů naráží na téměř ochotnický výraz mnohých postav. Sama Langerová má nejtěžší pozici, podmračený pohled pozorovatelky prokládá recitací, úvahami či vnitřními monology, kde sama sebe obviňuje „ty jsi blbá“. Ani podivné skoky v jazyce – „já nechcu!“– jí první hereckou šanci opravdu neusnadňují.
V nadsázce by se dalo říci, že karlovarský vítěz Křižáček našel ve filmu 8 hlav šílenství svou sestřičku, spřízněnou v autorské honbě za záměrnou, okatou, sebevzhlíživou jinakostí. Na rozdíl od něj má novinka k dobru alespoň pokusy o humor, byť se občas zaseknou v trapnosti, jako je třeba plakátový dovětek Moskvy budoucnosti, plus dvě působivé jistoty: jednak milostnou poezii Barkovové v originále, jednak hudbu, jíž vévodí opět v ruštině Jevgenij Rubilin a jeho Lagernaja.
Mrtvé, nemocné, znásilňované vězeňkyně se objeví také, ale právě kvůli chladné odtažitosti průvodní hry na umění tu postrádají syrovou sílu jiných skutečných příběhů z gulagu. Stačí zmínit loňský Sibiřský deník – i když ten je pro tuzemskou avantgardu asi příliš „tradiční“.
8 hlav šílenství Česko, 2017 Světoznámá mezzosopranistka Magdalena Kožená vystoupí dnes v Dvořákově síni pražského Rudolfina na benefičním galavečeru ve prospěch nadačního fondu, jehož cílem je podporovat české základní umělecké školy. V programu, jenž propojí hudbu španělského baroka a flamenco, se s Koženou představí dva renomované ansámbly: Private Musicke Pierre Pitzla a Compania de Flamenco španělského tanečníka a choreografa Antonia El Pipy. (vd)