Jenom ne strach. Elita s právem zabíjet?

Kdyby se neblížily volby, nejspíš by to způsobilo větší poprask. Česká televize v neděli večer pustí 225. díl projektu GEN – Galerie elity národa s názvem Mašínovi. Osudy rodiny Mašínových přiblíží divákům Zdena Mašínová a Ctirad Mašín, děti generálmajora Josefa Mašína.

Část rodinného příběhu Mašínových – útěk do Západního Berlína a především to, co mu předcházelo v Československu – budí dlouhá léta vášně. Kdykoli přijde řeč na působení skupiny bratří Mašínů, rozdělí se Češi na dva tábory. Jeden říká: „Jsou to hrdinové, bojovali proti komunistům, za svobodu vlasti.“„Jsou to lupiči a vrazi,“tvrdí druhý. Ať to bylo v době, kdy se členy skupiny rozhodl vyznamenat premiér Mirek Topolánek, či ministr obrany Alexandr Vondra, vždy z toho byl poprask. V srpnu 2011 uveřejnila ČT výsledky průzkumu, podle něhož 15 % lidí mělo Mašíny za hrdiny, 27 % považovalo jejich konání za neospravedlnitelné kriminální činy.

Patří tedy do dokumentárního seriálu, jehož podtitul zní Galerie elity národa, příběh s tak kontroverzní linkou? Je to věc názoru. A podle toho mého nepatří.

Není sporu o tom, že důstojník prvorepublikové armády a člen protinacistické odbojové organizace Tři králové Josef Mašín, generálmajor in memoriam, mučený a zavražděný fašistickými okupanty, byl vlastenec a hrdina.

Není sporu o tom, že uchvácení moci komunisty byl zločinný akt. Že komunisti po desetiletí páchali morální genocidu na duších většiny příslušníků československých národů. Znásilnili zemi, ponižovali a vraždili odpůrce svého režimu. Komunisti kradli majetky ve jménu třídní rovnosti.

Sporná je však otázka. Uděluje toto komukoli povolení zabíjet?

Nedá se říci, nakolik obecný pohled na Mašíny ovlivnila komunistická propaganda. V osmém díle seriálu Československé televize ze 70. let Třicet případů majora Zemana, v epizodě nazvané Strach, tvůrci po svém zpracovali události ze září roku 1951, kdy skupina bratří Mašínů přepadla dvě stanice Sboru národní bezpečnosti. Tvůrci si dali záležet, v seriálovém pojetí tříčlennou skupinu tvoří dvojice ustrašených mladíků a přímočaře sadistický vrah.

Slovo „strach“najdeme i v názvu knihy Otakara Rambouska, která u nás vyšla v roce 1990. Publikace Jenom ne strach je sledem vzpomínek Ctirada Mašína, který vypráví o osudech své rodiny a podrobně popisuje činy odbojové skupiny. Včetně akcí, při kterých tekla krev. Finále neúspěšného přepadení stanice SNB v Chlumci nad Cidlinou, při němž byl zastřelen Oldřich Kašík, popisuje vypravěč takto: „Na nic jsem už nečekal. Vytáhl jsem z rukávu ocel a vedl prudkou ránu na zátylek. K mému překvapení se esenbák zvolna, nemotorně otočil čelem k nám a snažil se vytáhnout pistoli z pouzdra. Pepa okamžitě dvakrát vystřelil. Esenbák padl na zem. Bylo nám jasné, že celá akce selhala.“

O dva týdny později se skupina vydala uloupit zbraně na služebnu Bezpečnosti v Čelákovicích. Esenbáka Jaroslava Honzátka vylákali na místo, kde se měla odehrát nehoda, odzbrojili jej a v ukradené sanitce odvezli na služebnu. Když našli zbraně a munici, rozhodli se, že příslušníka SNB musí odstranit. Z toho popisu mrazí. „Položil jsem ho na kavalec a chloroformem uspal. Chyba z Chlumce se nesměla opakovat. Museli jsme se vyvarovat střelby. Nyní byl čas uplatnit zkušenosti ze záškodnického kurzu. A tak jsem vytáhl skautský nůž, který jsem měl u pasu, a uplatnil poučku o zneškodňování hlídek.“

Je to strhující čtení. Četlo by se to dobře. Kdyby to byla fikce.

Každá firma se snaží šetřit, logicky. Na technice pro své zaměstnance, nákladech na služební cesty, na pronájmech kancelářských prostor, roamingu, na energiích. A co na vodě? Napadne ji vůbec, že s ní třeba nenakládá zrovna hospodárně? A že ji to může stát až miliony ročně?

Z vlastní praxe mohu potvrdit, že často ne. Podle našeho interního průzkumu s vodou plýtvá 85 procent českých firem. Přitom o mrhání vodou se mluví prakticky jen v souvislosti s domácnostmi a jejich rozpočtem.

Pochopitelně, na každodenních příkladech se cokoliv demonstruje nejlépe. Každý z vás splachuje WC, sprchuje se nebo koupe, čistí si zuby, holí se. A tudíž si alespoň letmo dokážete představit, kolik vzácné tekutiny vám zmizí v odpadu.

A teď začněte násobit a dostanete se k plýtvání v průmyslu a zemědělství.

Jen pro představu: jak zveřejnil britský deník The Guardian, pro produkci 1 kilogramu masa se spotřebuje 5 až 20 tisíc litrů vody. A v energetice či chemickém průmyslu