Většina občanů rozdělení nechtěla

Zaujal mě příspěvek čtenáře Jaroslava Trhlíka „Dobře, že jsme se rozdělili“z pátku 6. října. Ale zaujal mě v negativním smyslu slova. V první řadě není pravda, že jsme se rozdělili. Československo bylo účelově rozbito tehdejšími politickými elitami jednoznačně proti vůli většiny Čechů (+ Moravanů a Slezanů) i Slováků. Referendum v dané věci nesmělo být zrealizováno čistě proto, že by pro „rozvod“ČSFR dopadlo zdrcující porážkou. Trhlíkovo tvrzení, že „v roce 1992 také naprostá většina Slováků demonstrativně požadovala rozdělení republiky až k extrému“, se neopírá o žádná věrohodná fakta. Onen extrém (pálení československých vlajek na vatrách) bylo dílo pouze tvrdého jádra příznivců SNS, která se pohybovala pod 10 % voličské podpory. To, že jsme už zkraje nového tisíciletí společně vstoupili do EU, naštěstí negativní dopady rozbití společného státu značně otupilo. Je také fakt, že paradoxně až po rozbití ČSFR se vzájemné vztahy Čechů a Slováků zlepšily. Přesto to byl nejen ekonomicky totální nesmysl a bez referenda se jednalo o nelegitimní (podle některých právníků i neústavní) akt vlastizrady. Absolutně absurdní je potom tvrzení Trhlíka, že „nebýt pokojné dohody o rozdělení Československa, ubíral by se nyní vývoj započatou španělskou cestou“. Neubíral, protože po tom rozdělení nebyla většinová společenská poptávka. Ona po něm, jak se ukazuje, není ani v Katalánsku. Řešením bylo vytvoření spolkového Československa – po vzoru SRN či Rakouska. V nejhorším případě konfederace. Mnoho odborníků navíc tvrdilo, že kdyby Mečiar tehdy dostal křeslo federálního premiéra, mohla v klidu pokračovat i federace.