Za osm minut u pacienta

Ředitel záchranky Petr Kolouch chce mít ještě více záchranářů i více výjezdových míst v Praze

PRAHA Nové sídlo na Palmovce, simulátory a více posádek pro Prahu. Tak vypadají plány Petra Koloucha, ředitele Zdravotnické záchranné služby hl. m. Prahy.

První zkušenosti na záchrance Petr Kolouch získával téměř před třiceti lety, v době, kdy ještě studoval medicínu a na záchranku šel na praxi sanitáře.

„Během mojí praxe došlo k legislativní změně, která určovala, že střední zdravotničtí pracovníci musí mít zdravotnickou maturitu. Tu jsem tehdy neměl, měl jsem vystudované gymnázium. Tak jsem si ji zároveň se studiem medicíny za rok a půl na zdravotní škole dodělal,“vzpomíná dnes s úsměvem Petr Kolouch. Záchranka a urgentní příjem je obrovský rozdíl. Tam, kde práce lékařů na urgentním příjmu začíná, záchranář svou práci končí. Ta práce je tedy v mnohém jiná, ale stále vede ke stejnému cíli, k záchraně života. Je to práce, která mě bavila a stále baví. Na urgentu stále sloužím dvě denní směny do měsíce. Je to tak. Jsem anesteziolog a mám i atestaci z urgentní medicíny. Považuju za přínosné, když lékaři záchranné služby mají stálý kontakt s nemocnicí a nemocniční praxí. To kolegům lékařům na záchrance i doporučuji. Pro mě je to navíc přínos v tom, že mám přímou návaznost na práci záchranářů. Při službách na urgentním příjmu od kolegů běžně přebírám pacienty, takže vidím jejich práci. Mohu přímo reagovat na to, co a jak dělají, služby v nemocnici si napracovávám. Práce v terénu Sloužím dvakrát do měsíce, v pátek v noci, ve vrtulníku, ten má základnu na letišti v Ruzyni. Vrtulník operuje pro území Prahy a Středočeského kraje, v noci i pro celé Čechy. Je velmi poučné vidět práci i jinde a spolupracovat napříč ČR. V autě nejezdím, denní směny na záchrance podle zákoníku práce zatím sloužit nemohu, ale třeba se to do budoucna změní. Chtěl bych navýšit počet záchranářů. Nyní jich máme okolo 350 a potřebovali bychom do budoucna zhruba ještě padesát navíc. Od mého nástupu jsem jich přijal kolem čtyřiceti, dalších padesát až šedesát bych jich ještě přijmout chtěl do pěti let. Personálně je záchranka stále poddimenzovaná. Posádky sanitek mají za den kolem dvanácti výjezdů, což je moc. Ideální by bylo, kdyby vyjížděly tak k osmi případům za 12 hodin. Lékař vyjíždí za den pětkrát až šestkrát. Mám v plánu navýšit i počet výjezdových stanovišť. Nyní jich je v Praze devatenáct, do konce roku by měla dvě přibýt. Do pěti let by mělo být ve městě 25 výjezdních míst. Kromě toho bych rád stále více propojoval práci záchranářů a hasičů. Už nyní je posádka záchranářů v hasičské základně v Radotíně, Jinonicích, na Petřinách i na Pražském hradě. Do konce roku by měla být i v hasičské základně v Průběžné ulici a následně i v Holešovicích. Jde o budování logických celků. Propojenost a úzká spolupráce je výhodná pro záchranáře, hasiče a v konečném důsledku i pro pacienty.

Vozy hasičů a záchranky jedou často ke stejným případům. Jeden bez druhého třeba při nehodách nemohou pracovat. Každý z nich má své technické vybavení a na místě zastává konkrétní úkol. Hasiči i záchranáři se setkávají ve vyhrocených situacích, musí spolu vycházet a spolupracovat. Je dobré, když se znají i ze základny. Navíc hasičské stanice jsou dobře vybavené včetně posiloven a možnosti úklidu vozů. Do nových prostor by se měl přesunout celý dispečink, který je nyní v ulici Korunní. Bude tam i administrativní část. Kromě toho na Palmovce zřídíme simulační centrum. Na to se moc těším, nic takového k dispozici nemáme, všude jsme v provizorních prostorách a v nájmu. Chceme, aby záchranáři měli simulátor vrtulníku, záchranného vozu, studny, výtahové šachty, domovních schodů, šikmé stěny, po kterých je možné se učit bezpečně slaňovat, a podobně. To všechno záchranáři mohou následně uplatnit v praxi. Kromě toho je to dobrá motivace k tomu, aby záchranáři nevyhořeli, aby je práce bavila a odváděli v terénu dlouhodobě dobrou práci. Dojezdy pražské záchranky jsou u případů, kde dispečerka vyhodnotí život či zdraví ohrožující stav, do osmi minut od přijetí tísňové výzvy. U výjezdů, kde pacient není ohrožen přímo na životě, je dojezdová doba 12–13 minut, zákonný limit je 20 minut. Plníme tedy na více než výbornou. Za to našim lidem děkuji. Poté posádka vozu na místě poskytuje první pomoc, ta trvá kolem deseti dvaceti minut podle stavu a potřeby pacienta. Následuje přejezd do nemocnice. Takže do hodiny by měl být pacient předán lékařům. Vzhledem k tomu, že v Praze přibylo urgentních příjmů, které jsou kromě motolské nemocnice i ve vojenské nemocnici ve Střešovicích a ve vinohradské nemocnici, je předávání pacientů výrazně zrychlené. I díky tomu jsou výjezdy pražské záchranky jedny z nejkratších v celé České republice. Do Egypta jsem odjížděl jako vedoucí týmu českých zdravotníků. Vzhledem k tomu, že stále probíhá vyšetřování, ale především podle přání rodiny ženy se k případu více vyjadřovat nemohu.