Moderní stavby patří na okraj Prahy

Lídr ANO Martin Stropnický je pro urychlenou dostavbu okruhu a pro dostupné startovací byty

PRAHA Při posledních parlamentních volbách mohlo hnutí ANO v Praze jen překvapit. Nyní vede v předvolebních preferencích a jeho pražský lídr, ministr obrany Martin Stropnický, patří k nejoblíbenějším tuzemským politikům. Doprava, to je zásadní věc a já bych ji uvedl na prvním místě. Ale je třeba k ní přistupovat odpovědně, nesmí dojít jako v případě tunelu Blanka k tak vysokému navýšení nákladů. To je nepřijatelné, trestuhodné. Základní priorita je dokončit Městský okruh a vybudovat vnější okruh. Vezměte si, že první plány k němu pocházejí z doby před druhou světovou válkou. Je to megastavba a na ni nikdy nebyly peníze, razítka, odvaha. V souvislosti s vnějším okruhem již mám pocit takového manka, že bych byl i pro jeho postavení blíže k městu, byť se mne to jako Suchdoláka dotýká. Je určitě potřeba zmínit stavbu metra D, důležité je protáhnout některé tramvajové linky. Tématem jsou samozřejmě také záchytná parkoviště, protože nesmíme zapomenout, že do Prahy dojíždí mnoho lidí za prací. Větší racionalita by měla panovat též v oblasti modrých zón. Pokud se totiž celá čtvrť uzavře do modré zóny, vytvoří se náročná situace pro ty, kdo tam musí byť krátkodobě zajet. Je proto třeba rozlišit místa, kde je opravdu zapotřebí chránit obyvatele, ale také si uvědomit, že třeba o deset bloků dál už to není nutné. Ano, na velkých stavbách, o kterých mluvíme, by se měl podílet stát. Praha je sice bohaté město, ale ty velké, strategické stavby nejsou jen pro Pražany. Propojení mezi státním a městským rozpočtem by mělo v těchto případech být větší. Dopravu zdarma si nedovedu představit. Náklady na hromadnou dopravu jsou značné, dopravní podnik patří k největším pražským společnostem. Osobně se domnívám, že cena, kterou za ni lidé nyní platí, je relativně přiměřená. Vezměte si například cenu za metro v Paříži či Londýně. Motivaci k používání hromadné na úkor individuální bych hledal někde jinde. Dobrou cestou je například slučování tarifů pražské dopravy a dopravních společností z těch regionů středních Čech, odkud dojíždějí lidé do Prahy za prací. Vždyť třeba s kolonami se potýká každé velké město. Praha je na tom v tomto ohledu velmi slušně, patří k nejbezpečnějším městům na světě. I proto je tady tolik turistů, protože se zde cítí bezpečně. Ano, máme tu drobnou, klasickou kriminalitu, kapsáře, vykradená auta. Ale ani počet těchto trestných činů neroste. Co mně ale osobně hodně vadí, to jsou sprejeři. Já nedokážu pochopit, proč je tolik vandalismu. Tady by se mělo přitvrdit v postihu, což je úkol městské policie. Není jich přeci málo a jsou i slušně placeni. Přitlačit na pilu by se mělo i v notoricky známých místech Prahy, kde se motají takoví pofiderní lidé. Mluvím třeba o horním konci Václavského náměstí. Proč z toho dělat Bronx, když by to mělo spíš být Champs-Élysées. Nemyslím, že by se městská policie měla slučovat s republikovou. Domnívám se, že městský strážník k metropoli patří a dělba práce s republikovou policií je standardní. Spíš než administrativní sloučení bych uvítal, kdyby ti lidé byli lépe cvičení a kvalifikovaní, měli by vzbuzovat větší respekt. Jsem pro to, aby se v oblasti prevence dělalo více než méně. Raději si zvyknu na zátarasy na Staroměstském náměstí, byť jsou neestetické. Před časem jsem byl v Římě, kde u každé památky parkovalo obrněné auto a stáli tam vojáci se samopaly. A o kus dál seděli lidé v kavárně a jedli zmrzlinu. Mně nevadí, když potkám na ulici policajta s dlouhou zbraní. Ale vadí mi, když vidím tlustého policajta, který očividně nezvládne nic. Nemůžeme být zároveň jedna z nejbezpečnějších zemí a zároveň mít poldy v kraťasech Chraňme se více než méně

s krátkým obuškem. To nejde dohromady. Dneska k ohrožení města či státu nepotřebujete tuny železa. Stačí vám k tomu jedna kancelář. Ochrana proti kybernetickému útoku, to je především záležitost státu, nejen Prahy. A stát v tom v posledních letech dělá opravdu dost. Pro Prahu vidím potřebu v ochraně energetických zdrojů. K tomu jsou samozřejmě vypracovány plány, jak strategické objekty ochránit, a ty se neustále aktualizují a doplňují. Na tom se ostatně nemalou měrou podílí i ministerstvo obrany. Vodou by se mělo začít. Vypadá sice, že tak trochu stojí v pozadí, přitom je v popředí na stupnici rizik. Trend, kdy se město zbavovalo kontroly nad jejími zdroji, by se měl obracet. Prodej vody do privátních rukou byl podle mne strašná chyba. A to i když se nebudeme bavit jen o bezpečnosti, ale o nákladech, kdy cena vody šla s privatizací drasticky nahoru. Praha vytváří pracovní místa pro mladé, perspektivní lidi. A právě bydlení pro ně představuje hlavní problém. Měla by tedy mít pro ně dostupné startovací bydlení, které by dostalo svá pravidla a nebylo předmětem kšeftování. Situace je dneska diametrálně odlišná od doby, kdy jsme začínali my, kdy tři generace bydlely v bytě o velikosti 2+1. Financování podpory by mělo být určitě vícezdrojové. Dnes developer postaví satelit, odevzdá ho k bydlení, a to bez sociálního vybavení. A lidé, co se do něj nastěhují, tak chtějí od státu dovybudovat školky, školy. Stanovil bych proto i povinnost developerů alespoň částečně se podílet na dostavbě nutné sociální vybavenosti. Střed Prahy je památkově chráněný a myslím, že není pochyb, že by to tak mělo zůstat. Chápu, že by developeři dali nevím co za to, aby mohli zvednout dům o patro, aby získali dalších deset místností pro hotel. Ale to není správně. Ve staré zástavbě jsou sice postaveny nové objekty, to je třeba příklad Tančícího domu. Myslím však, že nová zástavba má být oddělena, mít své vlastní místo někde na okraji. Město máme dělat pro toho, kdo v něm žije, ne kdo se v něm mihne. Město musí být živý organismus, ale musí mít úctu samo k sobě. V tom centru se nemůžeme mučit nějakým hotelem. To není únosné. Ale je spousta možností, jak to město změnit. Nyní existuje řada čtvrtí, které se neuvěřitelně zvedly. Libeň, Holešovice, Karlín, to byl částečně rajon mého dětství, tehdy šlo o neuvěřitelně zanedbané lokality. Dnes zde najdete krásné byty, restaurace, žije to tu. To, co se dá pojmout Profil Martin Stropnický Každá profese žije v určité kouli, inkubátoru a mám pocit, že část architektů chce, aby podobná architektura zůstala zachována jako svědectví doby. Za to já považuji třeba budovu bývalého Federálního shromáždění. Když vidím, jak je mezi ním a garážemi utopena Státní opera, jímá mě hrůza. Myslím si, že když někdo chce postavit na lukrativní parcele něco nového a zajímavého, měl by dostat šanci. Já jsem rád, že ještě někoho nenapadlo vrátit Stalina na jeho místo s tím, že jde o svědectví doby o 50. letech. Jsem v tomhle smyslu konzervativní a nevěřím, že můžeme napravit všechny hříchy minulosti. To není známkování, mně ale neschází maršál Radecký na Malostranském náměstí ani mariánský sloup na Staroměstském.