Skončil na vozíku. A tak se dal na kulturistiku
Daniel Minster dodnes neví, kdo mu onu březnovou neděli roku 2006 osudnou esemesku poslal. Telefon byl po havárii napadrť. Mířil do Velvar k benzince, protože dostal chuť na bagetu. Byla už tma, ale silnice jako podle pravítka, tak to rozjel na 120 kilometrů. Pípla mu SMS zpráva, sáhl po mobilu. A kruci, vyklouzl mu z ruky. Zašátral po něm mezi sedačkami. Pak se to stalo. Vjel do protisměru, ve zmatku strhl volant. Silnice byla už namrzlá. Dostal smyk a skončil daleko v poli.
„Později jsem se dozvěděl, že moje auto letělo vzduchem přes 30 metrů a pětkrát se přetočilo. Sedačka se zlomila vejpůl a já vletěl až do kufru. Když mě našli, měl jsem vyzutou botu, a to je prý špatné znamení. Mezi vozíčkáři se říká, že pokud po nehodě nemáte obě boty, je s vámi amen. Tehdy jsem nic z toho samozřejmě ještě nevěděl,“bez okolků zavzpomíná čtyřiačtyřicetile- tý muž. Kdysi měl pověst excelentního řidiče, dnes je z něj kulturista na vozíku.
Havarovaného vozidla kus pod úrovní silnice si dlouho nikdo nevšiml. Až asi po dvou hodinách jeden otec s dcerou, co jeli do Mělníka. Ve střešovické nemocnici zraněnému bez okolků řekli, že má rozdrcený 10. krční obratel. Nohy necítil ještě na tom poli, mrtvěly mu i prsty na pravé ruce. To se naštěstí spravilo, ale postiženo zůstalo břicho, takže střeva nepracují, jak by měla.
Těžko si představit mizernější vý- chozí situaci. Přesto Daniel říká, že se s celoživotním postižením srovnal. A prý docela rychle. V rehabilitačním ústavu v Hrabyni chtěli, aby „rozveseloval“ostatní. Na jedné psychoterapii dokonce usnul, raději se spolehl sám na sebe. A po havárce začal nový život profesionálního kulturisty.
„Černé myšlenky mě míjely, protože jsem cítil zodpovědnost za rodinu. Oba kluci byli malí a já musel přemýšlet, jak vydělám peníze,“říká Daniel Minster.
„To vás tlačí dopředu. Naštěstí jsem našel velkou oporu v manželce. V Hrabyni byl se mnou kluk, co jezdil závodně motokros. Trochu jsem ho psychicky táhnul, modelařili jsme spolu, ale později jsem se dozvěděl, že se oběsil. Holt byl sám,“líčí Daniel, když se na vozíku projíždí po Studénce, kde od narození žije.
V mládí chodil s bratrem cvičit do podomácky vybavené posilovny. Otec ji klukům zařídil ve sklepě paneláku. Daniel se vyučil zámečníkem, oženil se, zplodil dva syny. S rodinou vedl obyčejný život, jen musel vyjíždět daleko za prací. K soutěžní kariéře kulturisty se propracoval až po autonehodě a dnes je v Česku jediným profesionálem na vozíku. Z tří účastí na mistrovství Evropy ve Španělsku postupně posbíral všechna tři nejlepší místa ve své kategorii, takže si mohl požádat o profesionální kartu.
„Musel jsem si najít nějaký ventil. Něco, co mě pohltí. Dnes už je pro mě cvičení jako droga. Kulturistika učí i disciplíně, protože je hodně o jídle. Jím maso a zeleninu, všechno má svůj pevný řád. Dřív jsem pil vaječné bílky jen tak, dnes už si je ochutím odměrkou proteinu. Bojím se salmonely, to je jasné, ale stojí mi to za to riziko,“vypráví s tím, že vyložená alchymie jsou tekutiny. „Piju podle toho, jak daleko mám do závodů. Na začátku třeba šest litrů denně a postupně ubírám. Před závody se nepije už nic. Kůže tak přilne ke svalům, které tím vystoupí, a to je ono. Ale aby člověk na sobě praktikoval tyhle stravovací kejkle, musí ho to bavit,“konstatuje.
V březnu skončil Daniel třetí ve slavném závodě na Arnold Classic v americkém Columbusu v kategorii vozíčkářů. To přesto, že se mohl na rozdíl od soupeřů spolehnout jen na hrudník, ramena a ruce. Nikoliv na břišní svaly. Kromě nečekaně skvělého umístění si z té cesty odvezl ještě jeden silný zážitek.
„Tuhle už tradiční soutěž v Ohiu založil kdysi Arnold Schwarzenegger a sám prý na ní nikdy nechybí. Já měl tu kliku, že jsem na něj natrefil. Ve sportovní hale přeplněné lidmi v jednu chvíli vyjel z davu golfový vozík. Vystoupil z něj Arnold, za- mířil ke mně, podal mi ruku a popřál hodně štěstí. V tom rozrušení jsem ani nestihl vytáhnout mobil, abych pořídil fotku. S otcem jsme byli jeho velcí fanoušci. Jen je mi líto, že už nežije a já mu o tom nemohl vyprávět.“
Rodinu úraz semkl, kluci otci fandí. Ten vášní pro kulturistiku nakazil i staršího, dnes dvacetiletého syna, který ještě studuje. Manželka pracuje ve fabrice. Také ona má ke sportu blízko a ve volném čase hraje tenis.
Co tě nezabije, to tě posílí
Daniel Minster si vždy dokázal najít dobře placenou práci. A protože o takovou je na Ostravsku nouze, vyjížděl i na několik dnů do středních Čech. Tam poblíž obce Uhy čistil s partou zaměstnanců nádrže v centrálním tankovišti ropy. Ročně na- jezdil desítky tisíc kilometrů bez přestupků a nehody. Až do té smolné chvíle, kdy vzal do ruky telefon.
Ví, že udělal pitomost, a tak se začal angažovat i v prevenci. Bez váhání kývl, když ho oslovili z ostravského Centra bezpečné jízdy s tím, že by s ním rádi natočili video.
„Chtěli, abych na něm vyprávěl svůj příběh, tak jsem to udělal. Měli to vymyšlené tak, že na ploše, kde vyučují smyky, pro zpestření potáhnu náklaďák. Mělo to být jen jako, ale já to chtěl doopravdy. A tak jsem to teď v září zkusil. Byl z toho rekord. Novou tatrovku, které váží 11,5 tuny, jsem posunul o dva metry,“popisuje Daniel.
Za těch 11 let na vozíku se posunul i v životě. Zakládá si na tom, že je maximálně soběstačný. Má upravené auto, aby ho mohl řídit rukama. I intimní život prý funguje, jak má. Dovede se obstarat po všech stránkách. Sám si připravuje jídlo, protože se stravuje jinak než zbytek rodiny. Jen je vše složitější a déle to trvá.
Dnes už Daniel za prací nejezdí, přesto vydělává. Kulturistika není sportem, který by přitahoval sponzory, a tak musí. Montuje elektronické součástky do vlaků v malé firmě zrovna naproti posilovně ve Studénce.
Do posilovny jezdí čtyřikrát týdně. Za dva měsíce dávky cvičení ještě zvýší, protože se začne připravovat na další ročník Arnold Classic v Ohiu. „Tentokrát ale nedám telefon z ruky. A budu doufat, že kolem opět půjde můj idol Schwarzenegger. Zkusím si na něj počíhat,“těší se vozíčkář.