K ziskům z lithia se stát může dostat přes daň

Zdanit těžbu víc než jiné podnikání je jednou z cest k budoucím ziskům z lithia.

Debata o lithiu se pomalu přesouvá od snahy odstřihnout australskou společnost EMH od rozjetého průzkumu na Cínovci k úvahám, co by z něj stát mohl mít. Nejjednodušší způsob by byl zavést zvláštní daň pro těžaře. Zkušenosti s tím má Norsko, Austrálie či Británie.

Lithium zatím leží pod zemí uvězněné v hornině cinvaldit a v Česku se začíná počítat, jestli má stát z těžby nerostného bohatství dost peněz. Aktuálně dostává poplatek za dobývací prostor – tři tisíce korun ročně za hektar, plus poplatek z vydobytého nerostu – za tunu čistého lithia zaplatí těžař 10 692 korun. To je při ceně 10 tisíc dolarů za tunu karbonátu lithia na trhu necelé jedno procento z ceny.

Kritici tvrdí, že je to málo. „V Norsku stát vlastní surovinu a na její těžbu najímá soukromé (i zahraniční) subjekty, tyto ovšem podléhají vysoké dani. V případě ropy je to v součtu 78 procent,“uvádí ve své vlastní studii na téma lithium think-tank Good Governance, v jehož čele stojí Lukáš Wagenknecht, bývalý náměstek ministra financí.

O zdanění se světové těžební mocnosti začaly zevrubněji zajímat po finanční krizi roce 2008, když si potřebovaly zhojit díry ve státních rozpočtech. Z mezinárodní srovnávací studie konzultantské společnosti PwC z roku 2012, která se zabývala zdaněním těžby ve 22 zemích, vyplývá, že státy jako Kanada, USA, nebo Chile zdaňují těžební činnost obvykle na základě zisku. Ostatní na základě vytěženého množství, ceny, nebo tržeb – například Brazílie, Ghana, Kazachstán, Rusko.

Samostatný případ je Austrálie. Ta na čas zavedla zdanění zisku, pak se ale vrátila ke zpoplatnění vytěženého nerostu – potřebovala podpořit těžbu v neprobádaných oblastech a pro investory to bylo více motivační. „V Austrálii je dnes poplatek 3,75 procenta z tržní ceny karbonátu lithia,“říká Richard Pavlík, country manager European Metals Holdings a šéf její dceřiné firmy Geomet, která průzkum na Cínovci provádí.

V Česku je poplatek z těžby závislý na vytěženém množství čistého nerostu. Nezohledňuje, jaké náklady měl těžař s vytěžením a s oddělením obchodovatelné suroviny. Částka se může měnit nařízením vlády, Vývoj ceny lithia (za tunu uhličitanu lithného v USD)

8 000 6 000 4 000 2 000 1590

0 2002

podklady připravuje ministerstvo průmyslu. K podstatné změně došlo loni. Namísto složitého vzorce, do kterého se dosazovaly náklady na těžbu jednotlivých nerostů, se zavedla tabulka se sazbami v korunách. Srovnání poplatku za lithium předtím a potom neexistuje, protože se v Česku nikdy netěžilo, a vzorec se tedy nevyužil.

Poplatek tak může vláda měnit, například podle vývoje ceny lithia. To je trochu problematické – neexistuje celosvětově jedna burzovní cena jako například u ropy, liší se 2017

podle regionu a různá je i u každého kontraktu mezi obchodníky. Pohybuje se mezi 10 a 18 tisíci americkými dolary za tunu karbonátu lithia.

Pokud by se Česko rozhodlo pro speciální daň pro těžaře, spadala by pod ministerstvo financí – podobně jako sektorové nebo bankovní daně, které mají některé strany ve volebních programech.

„Ministerstvo financí aktuální situaci kolem těžby lithia samozřejmě sleduje a v případě potřeby jsme schopni připravit podklady pro vlá- du,“uvedla na dotaz MF DNES Kateřina Vaidišová z tiskového oddělení.

Při konstrukci takové daně by se mohlo inspirovat v zahraničí, nejde totiž jen o to, nastavit sazbu, ale také si pohlídat, aby těžařská firma zahrnovala do nákladů a výnosů skutečně jen těžbu a aby nedocházelo k převádění zisku přes propojené firmy do zahraničí.

Vidina budoucích zisků z lithia vyvolává otázku, kdo za australskou společností EMH stojí. Podle Good Governance jde pouze o odštěpný závod stejnojmenné firmy European Metals Holdings Limited BVI, která má sídlo na Britských Panenských ostrovech. Její vlastnická struktura je podle Wagenknechta anonymizovaná, protože seznam akcionářů nezveřejnila. „S ohledem na aktuální nesmyslné spekulace požádal EMH akciové rejstříky o rozkrytí identity všech, včetně právníky zastupovaných, akcionářů, a kompletní strukturu v nejbližších dnech zveřejníme,“uvedl manažer Pavlík, který předtím třicet let pracoval pro černouhelné OKD. Domicil v daňovém ráji je podle něj historickým odkazem z doby, kdy byla firma založena, aby hledala železnou rudu v Africe. „Daně a odvody z mezd platíme v Austrálii,“dodává. Firma je obchodovaná na burzách v Londýně a v Austrálii. Podle dostupných informací jsou mezi jejími akcionáři investiční fondy, původní zakladatelé Geometu či manažeři EMH.

Firma přiznala, že falšovala údaje o některých svých produktech tak, aby odpovídaly požadavkům zákazníků.

Odhalení se týkalo výrobků z mědi a hliníku, které se používají při výrobě automobilů či letadel, firma následně oznámila, že na falšování údajů narazila také u některých dalších produktů. Japonská vláda uvedla, že záležitost zkoumá a snaží se zjistit její možné bezpečnostní dopady.

Postavení firmy je specifické, Kobe Steel je totiž jeden z velkých a renomovaných zpracovatelů hliníku, který je v autoprůmyslu stále žádanější. Pokud by případné následky rodícího se skandálu ohrozily stabilitu firmy, mělo by to dopad na celý autoprůmysl.

Podle magazínu Autonews společnost zkoumá údaje o své produkci za posledních deset let. Firma ovšem udává, že nemá od svých zákazníků žádné stížnosti na kvalitu materiálů. Svou produkci nyní prověřují také Toyota, Mitsubishi, Mazda, Nissan, Honda, Subaru a Suzuki. Mezi zákazníky firmy jsou také Ford nebo General Motors.