Tunel pro vlak aneb každá minuta je dobrá
Jsou na světě věci, které má člověk tendenci pokládat za neměnné. Nejde jen o východ a západ slunce, možná tak vnímáme všechno, co se třeba sto let nehnulo. Pro máloco to platí tak jako pro železnici. Ale u Plzně teď prokopali nový tunel a po kolejích, které vedly od roku 1862 na Prahu velikým obloukem v údolí Berounky, přestanou zanedlouho jezdit vlaky. A zřejmě i ty koleje časem zmizí.
Příští rok, po 156 letech, to spoje z Plzně do Prahy či naopak vezmou zkratkou. Poslední kousek před Plzní bude dlouhý čtrnáct místo dvaceti kilometrů a vlak tu projede až o devět minut rychleji než dosud, protože se cesta nejen zkrátí, ale taky bude možné trochu víc šlápnout na plyn. Čtyři z těch čtrnácti kilometrů povedou pod vrchy Homolka a Chlum tunelem, jehož budování jsme v posledních třech letech mohli sledovat.
Bylo to fascinující divadlo, které se už stavitelé naučili náležitě prodat. Přemisťují se hory zeminy a kamení, mění se cesty a cestičky, které tu po desetiletí vedly. Na procházku za Plzeň se taky bude chodit jinudy. Tohle jsou věci o trochu víc pomíjivé – ještě před necelými sto lety stál na úbočí Chlumu skokanský můstek, protože v zimě býval sníh a skoky na lyžích byly mimořádně populární.
A kdo si to dnes dokáže představit? Teď tu ústí dva tubusy tunelu, který se na čas stane se 4 150 metry nejdelším v zemi. U plzeňského portálu vybudovali tuneláři pro zájemce vyhlídková místa, odkud si stavbu prakticky pořád někdo fotil. A okamžiky, kdy se mechanický krtek se skoro desetimetrovou razicí hlavou podvakráte vynořil z nitra bývalé sopky, přeměnili stavitelé vždy ve velkou slávu a show.
Až tudy projede první vlak, bude to velký posun od zkamenělé neměnnosti. Bude to opravdu skok. Je fér přiznat, že krůčky se děly vždy, jen to člověk tak úplně nevnímá. Už před desítkami let rozšiřovali naši předkové trať o druhou kolej, pak ji elektrifikovali, automatizovali. Nedávno správci železniční cesty zrušili nádraží ve Zbiroze a narovnali oblouk, kterým tu trať vedla. Velikánských úprav se dočkalo plzeňské nádraží a celý železniční uzel. Poslední dva tři roky se odtud vychází jinudy a východy ústí úplně jinam, než se vycházelo od roku 1907, kdy reprezentativní secesní budovu postavili. Zároveň je kolem nádraží 23 kilometrů nových kolejí a skoro stovka výhybek, díky nimž tu vlaky mohou projíždět místo dvacítky osmdesátkou.
Tak – a teď k čemu je to všechno dobré? Každá taková úprava znamená minuty v jízdním řádu. Ještě tisíckrát si vyslechneme, že tunel stál pět miliard a jestli to má kvůli těm pár minutám smysl. Má to smysl! Vědí to i na západ od nás, kde ty miliardy investovali už dávno. Minuta u Zbiroha a devět minut u Plzně díky kratší trati, minuty všude díky vyšší rychlosti. Spousta minut mezi Prahou a Plzní, desítky minut či hodiny mezi Prahou a Mnichovem nebo Norimberkem. Jestli bude železnice zase schopna konkurovat autům nejen v pohodlí, ale i v čase, bude to skoro revoluce.
Stavba takzvaného koridoru a úpravy, které s ní souvisí, to je razantní cesta od neměnnosti k současnosti, a hlavně k časům příštím. Je to vážný důvod, aby dráhy přestaly být posmívanou zkamenělinou nebo jen předmětem romantické lásky ke starým časům. Vstoupí do jiného světa, který pádí pár desítek let před námi za západní hranicí země. Říká se, že čas v autě je ztracený, čas ve vlaku získaný. Dá se v něm pracovat, číst, spát. Kdyby ty nové tunely u Plzně sloužily stejných 156 let jako trať původní, dostanou zmiňované miliardy měřeno časem získaným hned jiný rozměr.