Vraždu diplomata pomstila hakmarrja, krevní msta
PRAHA Atentátu v centru Prahy podlehl před 90 lety albánský vyslanec Cena beg Kryeziu. Řetěz hakmarrje, albánské krevní msty, tím však ukončen nebyl.
Kavárna Passage patřila k nejlepším podnikům na Václavském náměstí. V pátek 14. října roku 1927 tam Cena beg vykročil k šatně, když třeskly dvě rány. Výstřely zaslechli jen lidé, kteří stáli poblíž, neboť takřka zanikly v ruchu hudby. Diplomat se zakymácel a padl k zemi. Portýr vzápětí vyrazil atentátníkovi z ruky revolver Bulldog. „Vypadal jak študent, tak na šestnáct let,“vypověděl později do protokolu. Cenu bega jeden projektil zasáhl pod levou lopatku, druhý do lebky. Zemřel v záchrance ve Vodičkově ulici cestou do nemocnice na Karlově náměstí.
Zalarmovaní strážníci nasadili střelci pouta a eskortovali ho na „čtyřku“, na kriminálku v Bartolomějské ulici. „Přišel jsem, abych zabil,“vypověděl francouzsky při prvním výslechu třiadvacetiletý Alkibi- ad Bebi, student filozofie a ekonomiky v Římě. Do Prahy dorazil rychlíkem z Vídně čtyři dny před vraždou. Tyto informace stály i v komuniké policejního ředitelství, zaslaném před půlnocí 14. října médiím. Atentát plnil přední stránky novin.
Zabitý Albánec nebyl jen obyčejným diplomatem. Cena beg náležel k rozvětvenému a vlivnému klanu Kryeziů-Crnoglavičů. Spřízněn byl i s rodem albánského premiéra a pozdějšího krále Zoga. „Oženil se se Zogovou sestrou a stal se miláčkem její rodiny,“uvedl historik Dušan Uhlíř. Se Zogem se na přelomu let 1924 a 1925 stal čelným aktérem jednoho z převratů. Po dobytí Tirany byl v nové vládě ministrem vnitra. Jenže politické cesty obou mužů se začaly rozcházet. Hrálo se o hodně, o osud Albánie a Balkánu. Šlo o to, zda země bude spolupracovat s královskou Jugoslávií, jak zamýšlel Cena beg, anebo zda se bude orientovat na Mussoliniho Itálii a snít o zrodu Velké Albánie pod jeho patronátem, jak uvažoval Zogu. „Cenu bega zbavil Zogu pozice ve vládě a odklidil na post vyslance v Bělehradě a posléze v Praze,“vysvětlil Dušan Uhlíř.
Detektivové zjistili, že Bebi v Praze neměl komplice. Nitky vražedné konspirace však směřovaly do zahraničí. Vyšetřující soudce Jindřich Kaplan důsledně pátral i tam. Stopy vedly do Itálie, k záhadnému profesoru Nino Baldaccimu. Ten totiž zajistil Bebimu stipendium a dal mu i dost peněz. Baldacci představoval záhadnou figuru, podezíranou, že stála v pozadí několika špinavých balkánských afér. Na smrti Ceny bega zájem mohli mít i Zogovi lidé. Zpravodajská ústředna státní policie dostala od kolegů z Bělehradu avízo na zástupce albánské vlády Blošimiho. Ten do Prahy přijel zařizovat převoz těla Ceny bega. Informace z Jugoslávie varovaly, že do jeho písemností prý chce vložit dokumenty diskreditující protizogovskou emigraci a Jugoslávii. Praž- Diplomat na odstřel ská policie Blošimu zapečetěné doklady nevydala.
„Nechtěl jsem, aby Cena beg prodal Albánii Jugoslávcům,“tvrdil soudci Kaplanovi atentátník. Spojení s cizinou popíral. Cenu bega si prý vybral jako cíl náhodně. Identifikoval jej podle snímku v novinách. Zatímco Bebi čekal na proces ve vazební cele věznice na Karlově náměstí a na Pankráci, Praha se rozloučila s jeho obětí. Tělo Ceny bega, oblečené do slavnostní uniformy, červených kalhot a zlatem prošívaného kabátu, se dočkalo vystavení v salonku Wilsonova nádraží. Odtud rakev putovala vlakem do Terstu a lodí do Drače.
Ostře sledovaný proces s Bebim začal v porotní síni justiční budovy na rohu Spálené ulice a Karlova náměstí na podzim roku 1928. „Byl jsem vázán přísahou. Musel jsem zabít, abych nebyl zabit,“přiznal atentátník při výslechu poprvé, že nejednal jako osamělý vlk. Šlo o první překvapení v procesu.
O přestávce začaly dunět jednací síní výstřely. Pět ran zasáhlo Bebiho, který na místě zemřel. Odražené projektily zranily italského žurnalistu Adriana de Vecchia. Dozor- ci poté střelci vyrazili z rukou zbraň, těžký velkorážný kolt. Policisté vraha identifikovali jako Ziu Vuciternu. K soudu přišel v doprovodu Gani bega, bratra zavražděného diplomata. „U nás doma není zvykem chodit neozbrojen,“vysvětlil, kde vzal pistoli. Jako řadový příslušník klanu Kryeziů na sebe vzal povinnost provést hakmarrju. Gani beg o tom údajně nevěděl.
Ani Vuciterna před soudem nestanul. Psychiatři rozhodli, že v době vraždy nebyl příčetný. Dostal trest 24 hodin vězení za přestupek nelegálního držení zbraně. Policie ho na jaře 1929 eskortovala na maďarské hranice. Odtud měl být přes Jugoslávii deportován do Albánie. Jenže již v Jugoslávii měl u sebe Vuciterna opět zbraň, armádní pistoli Mauser. Ve vlaku ze Skopje ve stanici Kačanik v dnešním Kosovu chladnokrevně zastřelil jugoslávského pohraničníka a četníka. Jugoslávský vojenský soud ho za dvojnásobnou vraždu poslal na doživotí za mříže. (boh)