Motivujme děti:
Hokejový útočník Martin Erat vypráví, proč se rozhodl pokračovat v kariéře,
Na krku 36 let, za sebou snovou sezonu, ve které extraligový comeback dostal zlatý punc, a teď klíčové rozhodnutí: Skončit jako vítěz, nebo ještě ne? Martin Erat si pár týdnů po jarním triumfu Brna vybral druhou možnost. Teď v hokejové lize hraje v reprezentační formě, patří k lídrům bodování a i díky němu se Kometě vyhýbá tak propíraný mistrovský bolehlav.
„Musíte najít motivaci a tu já mám. Nepotřebuji dělat výsledky na sebe, ale hraju proto, abych pozvedl hokej. Aby kolem vyrůstali další mladí kluci, pro které budeme vzory,“říká Erat pro MF DNES.
Rozhovory nedává často, ale když svolí, mají hlavu a patu a jsou důkazem, že je Erat jednou z největších person ligy. Třeba také proto, že nechodí na led jen v Brně, ale i v rodné Třebíči. Tam však ne jako hráč, nýbrž trenér nejmladších capartů. Když se ohlédnete za tím rokem, nešlo v něm o to, abych se staral o Nečiho, ale aby mladí rostli. A on je jeden z těch, u kterých jsem viděl, že na sobě chce makat. Chtěl vědět, jak hokej funguje, a já se mu jen snažil pomoct. On si vše, kde je dnes, zasloužil sám. Já ho jen směroval.
Jsem hrdý na každého kluka, který chce pracovat, něco dokázat a nedívá se na to, kdy, kde a kolik bude vydělávat peněz. Kdy a kde co ošulit. Ale chce hrát hokej, protože ho baví. A hlavně chce vyhrávat. To bylo na Martinovi to úžasné! On chtěl dělat něco lépe než ostatní a s takovými hráči se pak lépe pracuje. Ale tak je to se vším. Když my jsme vyrůstali, jezdili jsme ve škodovkách. Dnes mladí jezdí v bavorácích. Doba jde dopředu a my se musíme přizpůsobit a vychovávat hráče v době, jaká je. Nedívat se, co bylo před deseti lety. Víte, jsou to dva roky, co jsem odešel z NHL. V červnu jsem se na ni byl v Nashvillu podívat a ten hokej byl úplně jinde. Koukat se zpět je nesmysl. Kluky musíme vychovávat takové, jaké máme. Lidi často blábolí nesmysly, že je teď málo dětí. Ne, dětí je pořád hodně, jen se s nimi musí pracovat, zdokonalovat je. Musíte v nich zapálit motivaci, aby u hokeje zůstaly. Aby chtěly být pořád nejlepší. Vidím, že jsou tu obrovské mezery. Trénuji malé děti a myslím, že nevychováváme kvalitu, ale snažíme se vychovat kvantitu, což je u hokeje velký problém. Vy jako novinář taky chcete psát nejlepší články a získat si za ně respekt. A to musíme učit malé děti! Takže u nich musí být odmala profesionální trenéři a musí jim společně s rodiči tak jako v Americe, Rusku vštěpovat, že musí být nejlepší, vyhrávat. Když dáte ve třech čtyřech letech dítě na hokej, nemůžete mu říkat: Hraješ ho jen pro zábavu. Musí chtít vyhrát, ať běhá, nebo hází balonkem. Pak náturu dětí změníte a budou se chtít zlepšovat. Když to neuděláte, řeknou si: Když nemusím, ale jen můžu, tak to v tréninku někdy udělám naplno, někdy ne. Ano. Snažím se děti vychovávat tak, že ať dělají cokoliv, musí to dělat naplno. Naučte se to pořádně a pak se rozhodněte, jestli vás to baví, nebo ne. Když tedy naučíme kluky pořádně bruslit, poznají, o čem hokej je, a bude je bavit. A pak nebudeme mít problémy. Nebudeme slyšet, že si rodiče stěžují, někoho tlačí... I to jsou pro mě svým způsobem bláboly, protože každý trenér si musí udělat pořádek. Pak ho děti i rodiče budou respektovat.
Pokračování na protější straně