Dvojka z Benátek
O cestě mladých brankářů z 1. ligy až do NHL
Střídají se v brance prvoligových Benátek nad Jizerou. Při domácích zápasech je sledují dvě tři stovky diváků a gólmanská elita je pro ně dál na hony vzdálená. Ale stejně doufají, že se za pár let ocitnou až v NHL. Josef Kořenář (19 let) už má dokonce od léta nováčkovskou smlouvu se San Jose a ví, že po sezoně zamíří na jeho farmu. Aleše Stezku (20), který teď v dresu Liberce okusil i extraligu, zase před dvěma lety draftovala Minnesota.
Oba si už zkusili angažmá v americké juniorské lize USHL. Že je to i tak z Benátek do zámořských světel reflektorů cesta stejně dlouhá jako na Měsíc? Kdepak! „Chci pořádně trénovat, mít dost zápasů i zákroků. A to v Benátkách, kde je mladý tým, mám. V extralize bych měl 20–25 zásahů za utkání, tady jsem zažil i 60,“vysvětluje Kořenář. Co vám dalo americké angažmá? Aleš Stezka:
Poznáte jiný svět. Naivně jsem si myslel, že jsem se ve škole naučil anglicky, ale základ stejně nestačil. Nejtěžší byla adaptace na jazyk a zvyknout si na mentalitu Američanů. Jsou fakt jiní. Nemají humor jako my, my moc nechápeme ten jejich. A další věci – třeba mateřskou mají čtyři týdny, pak se ženy vracejí do práce a o děti se starají chůvy. To je podle mě šílené.
Josef Kořenář: Já si taky nejvíc zvykal na jazyk. Člověk si myslí, že něco umí, ale neumí nic. Tou zkušeností by si měla projít většina mladých, aby byla daleko od rodiny.
AS: Jsme oba rádi, že jsme tam šli. Posunulo nás to nejen po hokejové stránce, ale hlavně po té životní. Zocelilo nás to, protože všechno řešíte sám. Není u vás maminka, která by něco zařídila. Rodiny, u kterých bydlíte, jsou od rána do večera v práci, tak si musíte vařit sám.
JK: Po roce tam jsem od lidí doma slyšel, že jsem vyspěl. Že jinak přemýšlím, jsem dospělejší. To zaujalo i na kempu v San Jose. Ptali se, jak je možné, že se nechovám jako 19letý kluk, že by mi řekli 25. To prý bylo klíčové, proč se vám rozhodli hned dát smlouvu, že?
JK: Když jsem tam odjížděl, říkal mi agent Robert Spálenka, ať to z mé strany není jen o hokeji. Ať dobře vystupuji i mimo led. Ať každého zdravím, za vše děkuji. A já věřím, že když se člověk chová, jak by měl, vrátí se mu to. A tak první otázka na závěrečném pohovoru zněla: Čím to, že jsi dospělejší? Tím rokem v Americe, odpovídal jsem. A pak kluk z Vystrkova u Humpolce podepsal kontrakt v NHL. JK:
Nádhera, sen! Když jsem na kemp jel, opakoval jsem si, že nebudu myslet na NHL. Ale v hlavě to máte. Cítil jsem, že se mi daří, takže se touha zvyšovala. Pak jsme podepsali smlouvu a byla podmínka, abych se ještě vrátil do Evropy. Abych chytal v seniorském hokeji. V Americe jste, Aleši, dospěl i vy. Loni v 19 jste se stal otcem. AS:
Bylo pro mě těžké, že jsem nemohl být u porodu. Poprvé jsem syna viděl po měsíci, když jsem domů letěl na Vánoce, pak až na konci května. Teď je malému 11 měsíců, běhá, žvatlá – strašný skok. Užívám si to a už si neumím představit, co bychom bez něj dělali. Navrhuji doma, kdy bude další, ale přítelkyně o tom zatím nechce slyšet. Ještě prý nezapomněla, jaký byl porod. Zadělal jste na syna brzy, abyste si mohli spolu zahrát v týmu? AS:
To byl záměr, ale nevím, jak to uděláme, když bude gólman. To bych asi skončil s hokejem, aby on mohl chytat. V naší rodině je jinak tradice, že máme děti brzy. Mamince je 38 a už je babička. A mám ještě čtyřletou sestru. Syna jste viděl pozdě i proto, že jste si protáhl sezonu. S Chicagem jste USHL vyhráli. AS:
Měli jsme kvalitní mužstvo, sice bez velkých individualit, ale hráli jsme týmově. Už začátek leccos ukázal, kdy jsme měli z 10 zápasů 10 výher. A kdybych to v jednom utkání nepodělal, měl bych čtyři nuly v řadě. Play-off začalo 14. dubna a titul jsme vyhráli 23. května, kdy venku bylo skoro 40 stupňů a my chodili na zápas bez trička. Chodil jste v Chicagu na NHL? AS:
Nebyl jsem ani jednou. My hráli na kraji města. V noci by to do arény
trvalo 45 minut, ale přes den i dvě a půl hodiny. Ty kolony jsou mazec. A taky lístky jsou problém, stojí 100 dolarů.
JK: Já v Chicagu na NHL byl. Bydlel jsem v rodině se třemi dalšími kluky a jeden z nich byl z Chicaga, takže na konci sezony jsme za ním jeli a šli na hokej a baseball. Byl to snad ten nejlepší týden z celého roku. Vás už minul naganský triumf, takže kdo byl vaším vzorem? AS:
Tak v páté šesté třídě jsem měl rád Marc-Andrého Fleuryho, pak se mi začal líbit Jonathan Quick. Má zvláštní styl a mě fascinovalo, že chytá podle sebe, nikoho nekopíruje. Teď už koukám, od koho bych se mohl něco přiučit, a tak vede Sergej Bobrovskij.
JK: Když jsem byl úplně malý, tak jsem od táty pořád slyšel o Haškovi, takže jsem chtěl být jako on. Pak jsem ale objevil NHL, proto jsem taky koukal na Fleuryho. Dnes sleduji videa, učím se. A v NHL jsou nejlepší Bobrovskij a Price. Aleši, sleduje vás Minnesota? AS:
Doufám. Občas mi napíše trenér gólmanů, který pracuje na farmě. Asi ty zápasy vidí, protože se ptá, jak jsem v nich byl spokojený. Takže v kontaktu jsme, ale o budoucnosti nic nevím. Byl jsem tam v posledních třech letech na dvou development kempech.
JK: To mě draft minul. San Jose mě chtělo, jenže vyměnili si nějaké volby, a když jim zbyla poslední, vzali si nějakého útočníka z Ruska. Další týden ale volali, že mě zkusí na development kempu. A vzali mě.
Platí vás?
AS: Přímo ho zahlcují miliony! JK: To jsem četl v bulváru. Byl tam titulek: Čeští boháči v NHL a teď ty částky, které bereme. Já po tři roky dostanu podpisový bonus (60 tisíc
dolarů hrubého), ale dál mě neplatí. Jen kdybych hrál NHL či AHL. Ale asi vás v San Jose sledují, ne? JK:
Nejsme v kontaktu, ale co mi říkají trenéři, tak jim posílají nahrané zápasy. Koukají na ně. Patříte do agentury Sport Invest, ve které jsou i gólmani Mrázek, Furch, Francouz. Radí? AS:
Před dvěma třemi roky jsme byli na tenise, kde byl Petr Mrázek i Marek Langhamer. Vysvětlovali nám, jak to v Americe chodí, že je nutné být trpělivý, nic nevzdávat. Že vás zkoušejí nejdřív hlavně psychicky, pak až hokejově. Chtěli pomoct, žádní machýrci, co by se starali jen sami o sebe. To nás oba moc potěšilo.
Co je teď váš hlavní cíl?
JK: Dostat se na mistrovství světa dvacítek a udělat tam po dlouhých letech úspěch. I proto je dobře, že jsem v Benátkách, které jsou farmou Liberce. Je tu Filip Pešán (reprezentační kouč dvacítky) i Martin Láska (trenér brankářů). Právě ten se o mě hodně stará. A pak to mám narýsované, že půjdu na farmu San Jose. Letos tam neměli místo, proto mě poslali do Česka, ať tu dozraju. Jste i brankářskou trojkou Jihlavy, extraliga vás neláká? JK:
Není to ten nejvyšší cíl. Chci pořádně trénovat, mít dost zápasů. Jelikož je to 1. liga a mladý tým, tak si zachytám víc, než kdybych byl v Jihlavě. Tam jde na gólmana 20–25 střel za zápas. Já mám průměr 35 zásahů. Je lepší, že jsem v zápřahu. Třeba proti Přerovu jsem měl 60 zákroků. Den nato jsem potkal Martina Lásku, který si dělal srandu, že to byl dobrý trénink na dvacítku. Že tam to bude to samé.
AS: Ať jede kamkoliv, má hodně zákroků. Takže jsem se teď těšil, že pojedu s Benátkami do Ústí, že si zachytám. A buch – z 18 střel jsem dostal šest gólů. Těch 60 střel už je fakt hodně, obdivuji Pepu, že netahal nohy. Ale zase vás to zocelí.
JK: Nohy jsem tahal. My v tom Přerově prohráli až v 11. sérii nájezdů! Aleši, co vaše budoucnost? AS:
Mám dva roky smlouvu v Liberci, který mě pouští do Benátek, a taky Minnesota má na mě ještě dva roky práva. Takže na dálku tam bojuji o místo. NHL je dlouhodobý cíl, teď se ale musím soustředit na ty dva roky tady. Když mě Roman Will (jednička Liberce) pustí, musím se ukázat. A můj cíl je pokusit se ho vyšoupnout z pozice jedničky a chytat ligu. Bude to těžké. Chytá výborně, navíc je to skvělý kluk. Je z Třemošné jako já. Chtěl bych se od něj naučit trpělivost, protože on je trpělivý na nohách, nepadá brzy na led, což potřebuji vylepšit. Z jeho příjmení byli nadšení v Americe. Znamená vůle. Jak bojovali v zámoří s těmi vašimi? JK:
Nikdy se to nenaučili říkat. Navíc mě ještě psali jako Joseph. AS: Měl jsi říct, že jsi Pepa. JK: Toho si kluci jednou všimli a furt se ptali, co to je. Zkoušel jsem to vysvětlit, že je to moje jméno, ale v občance ho nemám. Nepobrali to.
AS: Mně zase pořád říkali Alis, pak jednou napsali Alice, což už jsem křičel, že nejsem ženská. Pak mi pro změnu říkali jen Steka, což znělo, jako kdyby někdo štěkal.