Od vietnamské večerky k osudu rockera Vargy

Na jihlavském mezinárodním festivalu dokumentárních filmů mají dnes premiéru dva unikátní snímky. Jmenují se Bo Hai a Varga. Společně by vydaly sotva na rozměr celovečerní podívané, ale přitom oba ukazují, že síla sdělení netkví v délce ani ve slovech.

Otcové versus synové patří k věčně nosným tématům, ovšem režisér Dužan Duong, hanojský rodák vyrůstající na evropské půdě, do své miniatury na pomezí hraného příběhu a dokumentu nevtíravě zapojil ještě střet kultur, tradic, a dokonce prvky thrilleru.

Vyprávění se točí kolem typické vietnamské večerky, kde syn rodičům vypomáhá, ačkoli ho to táhne mezi vrstevníky na pivo, tanec, za generační zábavou. Když matka odjede do vlasti na dědečkův pohřeb, zůstanou otec se synem odkázáni jeden na druhého a napětí mezi nimi narůstá.

Mladík má v tváři dokonale otrávený, nezúčastněný výraz, stydí se při obřích nákupech zásob v supermarketu, kde slyší jízlivé „Nechte nám tady taky něco“, nudí se v krámku, kde mu otec přikazuje, ať hlídá zákazníky. Tak trochu připomíná Formanova Černého Petra: ztracen mezi regály, neví, kam patří, kde vidí svou budoucnost a co si má počít sám se sebou.

Znepokojivá nálada se však zahušťuje nejen mezi otcem, pro něhož dvacet let dřiny na vlastním obchůdku znamená životní dílo, a synem, kterého uhodí přímo před jeho kamarádem.

Mračna se stahují i zvenčí, pro pocit ohrožení stačí stíny rolety prodejny za noci nebo možný útok opilých výrostků, kterým syn prodá cokoli, ač mu otec vytýká: „Kolikrát ti mám opakovat, že máš po nich chtít občanku?“A současně ho učí dávným rituálům u obrazu mrtvého předka.

Jak skloubit všechny okolní vlivy s vlastními sny a nikoho neranit, to je nekonečné dilema dospívání, které snímek Bo Hai postihuje s citem pro již zevšednělou exotiku a s civilní úsporností, která vypovídá o slibném filmařském talentu. (spa)

Necelou hodinu dlouhý snímek Varga se bude promítat v rámci sekce „FAMU uvádí“, neboť jako studentský film původně vznikal. Ale ani režisérka Soňa Maletz nejspíš netušila, jaké osudové finále jí protagonista připraví.

Legendárního slovenského rockového varhaníka Mariána Vargu totiž začala s kamerou sledovat krátce předtím, než byla hudebníkovi diagnostikována smrtelná nemoc.

„Soňo, rakovinu jsem dostal. Teď mi to diagnostikovali v nemocnici. Zhoubný názor je to,“oznamuje Varga na kameru tak trochu mezi řečí před jedním ze svých koncertů. „A jak to snášíte?“zní logická otázka. „První dvě hodiny jsem z toho byl zhrozený. Ale potom jsem to vzal tak, že každý někdy zemře. Zemřel Čechov, zemřel Bergman, zemřel Ferlinghetti, tak proč bych i já neměl zemřít,“prohlašuje.

Na jednu stranu musí být pro fanoušky trýznivé vidět svůj idol takhle znatelně chátrat. Ovšem z hlediska filmařského je náhlá Vargova proměna neproměna vlastně fascinující. Na začátku je to stárnoucí a do sebe stále uzavřený pán, který však ožívá na koncertech. Na konci muž, který se kvůli ozařování a ztrátě citlivosti a pohyblivosti prstů bojí usednout ke klavíru, aby nezjistil, že už mu to nejde. Jenže když jej nakonec na vozíku a s dýchacím přístrojem usadí za jeho hammondkami v rámci koncertu k sedmdesátinám, tu jednu skladbu odehraje jako zamlada.

O Vargově životě a kariéře se tu divák dozví jen málo. Trochu z historie odhalí archivní záběry, na něco vzpomíná umělec sám, třeba na komunismus: „Byla to strašná přetvářka celého národa. Nejvíc mi vadilo udavačství. A nesvoboda, každé umění musí být svobodné, to je podmínka.“

A právě svoboda je něco, co si Marián Varga zjevně nenechal vzít do konce života. Třeba doutník, ze kterého bafá i ve chvíli, kdy mu plíce fungují jen na dvanáct procent. Což i on sám uznává, že je málo. A zapálí si doma, v autě i v zákulisí, za což jej v jednom z kulturáků málem vyhodí.

Snímek Varga je po všech stránkách komorní a vlastně okrajový. Ale díky neplánovanému načasování má nespornou sílu. (vah) Složité soužití Na konci života