Co je těžší: vyhrát grandslam, nebo být jedničkou?

Pakliže by tenistka musela upsat duši Mefistovi za záruku skvostného úspěchu, raději by zvolila grandslamový titul než povýšení na samou špičku žebříčku. O tom patrně není třeba se přít.

Též Karolínu Plíškovou víc láká triumfální tažení Melbourne, Paříží, Londýnem nebo New Yorkem, završené slastným pomazlením se s nablýskanou trofejí.

O víkendu by radši brala ušatý pohár pro královnu Turnaje mistryň v Singapuru, než by své jméno spatřila na prvním místě v konečném pořadí WTA za rok 2017. Taková je živočišná přirozenost Amazonek sveřepě se ohánějících raketou. Odmalička na kurtech spíš zápolí o přežití a prodírají se pavoukem, než by počítaly body v tabulce.

Plíšková se ve čtvrtek v tropech cítila naprosto zmatená, neboť ztratila instinkty dravce. Ochromila ji dosud skoro nepoznaná myšlenka, jež se jí vloudila do mozku: „Já smím prohrát!“

Před utkáním s již vyřazenou Lotyškou Jelenou Ostapenkovou měla jistý postup z Bílé skupiny. Na zářivou scénu v Singapore Indoor Stadium se chystala napochodovat bez trémy, hodlala do míčů tlouct uvolněně. Věřila, že přesto sokyni zdolá, prospěje svému bankovnímu kontu a vylepší si pozici v žebříčku.

„Jenže najednou mi v hlavě šrotovalo: Jdi si to užít! Ne, jde o peníze. O body. O prestiž. A není to vlastně jedno, když nemůžu vypadnout?“

Z běžného dění v tenisové džungli není zvyklá na podobné složitosti. „Neměla jsem pořádný taktický plán. Vzala jsem to napůl tréninkově a napůl zápasově. Nedostala jsem se do toho herně ani hlavou,“přiznala bezelstně.

Její povaha už je taková. Proto po jasných triumfech nad Venus Williamsovou a Garbine Muguruzaovou schytala výprask 3:6, 1:6. Proto víc prahne po titulu z grandslamu než po jedničce u jména v žebříčku.

Tuší, že si na Masters jako teprve třináctá dáma v dějinách WTA Rankings může zasloužit prvenství za celou sezonu, které je cennější než dočasný pobyt na úplném vrcholu někdy v březnu nebo červenci.

Patrně nezná přesné skóre, podle něhož po čtvrtku vedla Muguruzaová se 6 135 body před Simonou Halepovou (6 050) a právě Plíškovou (5 730). Až tak posedlá svým povoláním

není. Z kalkulací, které jí, jak už bylo poznamenáno, nejsou vlastní, dále vyplývá, že se panovnicí roku jistojistě stane, pokud celé klání vyhraje a Halepová se zároveň neprobije do finále.

A přece, kdyby se jí v hotelu Marina Bay Sands třeba v pátek v noci zjevil pokušitel Mefisto a přinutil ji volit, kývla by na variantu finálového vítězství nad Halepovou. Skončila by druhá, leč pohár by byl její.

Aby nevznikla politováníhodná mýlka, Plíšková je hrdá na to, že se v létě osm týdnů vyhřívala na tenisovém výsluní.

„Trochu jsem tu jedničku shazovala, nechtěla jsem kolem ní dělat povyk. Ale fakt si jí vážím. Grandslam jednou můžu vyhrát jako dvacítka. Zato na první místo v žebříčku potřebujete držet solidní výkony hodně dlouho, což už se mi nemusí povést.“

Příslovečné slovo do pranice vyřkla v Singapuru taky legenda Martina Navrátilová, když odpovídala na zapeklitou otázku, zda je obtížnější ovládnout jeden ze čtyř nejslavnějších turnajů, nebo uzavřít sezonu jako číslo 1. Vybrala druhou možnost: „Na grandslamu vám stačí válet dva týdny a porazit sedm soupeřek. Stát se jedničkou je náročnější. Potřebujete hrát vyrovnaně na nejvyšší úrovni, zářit mnohem déle a zdolat mnohem víc rivalek.“

Ta úvaha vůbec není Plíškové cizí, jestliže se na chvilku zastaví a zamyslí. Zároveň si uvědomuje, že na uchvácení vysněného pokladu z Austrálie, Francie, Anglie či USA jí zbývá ještě dost času. Zůstane-li v branži aspoň do třicítky a neskolí-li ji zranění, nabízí se jí přibližně dvacet příležitostí na triumf.

Nicméně po čtvrteční blamáži se chce především vrátit ke své přirozenosti. Vymaže z paměti skoro bezvýznamnou porážku, přestane filozofovat, opráší pudy šelmy a požene se za kořistí.