Reportáž z bouřící Barcelony

Reportáž z demonstrací v centru Barcelony. Za nezávislost tu bojují hlavně mladí. Ti starší mají více obavy, co by odtržení od Španělska přineslo. BARCELONA Univerzitní náměstí v centru katalánské metropole je plné. Právě probíhá demonstrace, kterou svolali studenti na protest proti záměru Madridu uplatnit článek 155 španělské ústavy, jímž může omezit autonomii regionu.

Všude je červenožluto – ale jsou vidět i rudé vlajky se srpem a kladivem – inu, studenti jsou všude často radikální. I když se najdou výjimky – pod jednou z vlajek stojí i zhruba padesátiletá Carmen, vyznavačka ostře levicového hnutí hlásícího se ke komunistům v čase občanské války ve 30. letech minulého století. Tehdy vyhrál a na čtyřicet let zůstal u moci generál Franco.

„Španělský premiér, to je nový Franco,“přesvědčuje mě Carmen. „Demokracie mu nic neříká. Katalánce dusil, ještě než se dostal k moci – on to byl, kdo jim několikrát překazil snahu o větší autonomii.“

Mariano Rajoy v čele vlády v Madridu je skutečně pro mnohé nepřítelem číslo jedna – či spíše 155. „Číslo ďábla je 155,“hlásají některé z transparentů.

Ještě jeden Španěl u demonstrantů upadl v nemilost: král Filip VI. Ten se ve dvou televizních vystoupeních jasně postavil za vládu v Madridu. „Člověk, který své postavení zdědil, by se neměl motat do demokracie. Protože tohle je útok na demokracii,“rozhořčuje se studentka Maria.

A jak Maria z hlediska demokracie vidí španělskou ústavu, vzniklou po odchodu Franka, která de facto zakazuje jak odtržení od země, tak i referenda nevyhlášená celonárodně? „Demokracie je víc než tahle ústava,“říká mi. Nedáme se!

Jsem v útrobách katalánského parlamentu a čekám. Všichni čekají. Vlastně nikdo neví, co bude.

Sál pro poslance je uzamčen, za dveřmi jednají „jen“výbory.

Původně ohlášený program neplatí.

Zasedání, které má projednávat reakci na kroky Madridu a především, zda vyhlásit nezávislost teď, nebo až někdy jindy, mělo podle

Demonstraci z postranních ulic sledují příslušníci Mossos d’Esquadra, katalánských policejních sil. Policejní jednotky vyslané ze zbytku země v čase referenda 1. října nejsou v ulicích vidět. Jen ve vzduchu – nad demonstranty často přelétají vrtulníky. Dav na náměstí na ně reaguje sborovým pískotem.

Ale stačí poodejít jen pár desítek metrů a po napětí či vzrušené atmosféře prakticky není ani stopy. Katalánské vlajky jsou tu vidět jen v oknech domů a rozhodně nepřevládají. Zde mi v jedné kavárně Juan, inženýr a rodák z Barcelony, říká, že patří k „mlčící většině“, která by nezávislost nechtěla.

„Národy už tu jsou hodně promíchané, nepřijde mi dobré sem vnášet takovouhle věc,“říká mi. „A mnoho lidí se teď, kdy se odtud kvůli obavám z dalšího vývoje stahují firmy, obává, že by nás to mohlo ekonomicky položit,“dodává. „Ale nejen to. Zatím je tu situace klidná, skoro to vypadá jako happening. Jenže se mi nelíbí, jak jsou do toho často zataženy i nezletilé děti. Těm kdyby se něco stalo, bylo by to ostré,“svěřuje se s obavami.

Barcelona ovšem i teď zůstává příjemným městem pro turisty, kteří v centru téměř převládají – tedy pokud někde zrovna není demonstrace. Je mezi nimi i dost Čechů. Například David Trávníček, který sem vzal manželku a dvě děti na podzimní prázdniny. Neměl obavy, že by jim dění v Katalánsku mohlo dovolenou pokazit? „Vůbec. Dělám ve firmě zastupující české sportovce, například Petra Čecha, Martinu Sáblíkovou, ale i házenkáře Filipa Jíchu (nejlepší házenkář roku 2010, pozn. red.) – ten tu až do začátku října hrál. A ten nás uklidnil. V týmu jsou Katalánci a Španělé – a žádný problém, řekl nám. A to samé je ve městě.“

Ani Marek Šafarčík z Ostravy, který přijel rovněž s manželkou a dětmi, neměl větší obavy. „Snad jen se bojím, že se v centru kvůli davům nenajíme. Ale musím se přiznat: Vůbec poprvé jsem celou naši rodinu přihlásil do projektu Drozd na ministerstvu zahraničí, který má pomoci v případě potíží,“dodal.