Pohled za tenisové kulisy
Málokdo vídá tenistky častěji než Courtney Nguyen. Tráví mezi nimi sedm měsíců v roce.
Jednou odmítne balit si kufr. Čekat na bezpečnostní prohlídku. Nebo se probouzet v hotelovém pokoji. Leč zatím se reportérka Courtney Nguyen trmácí po planetě 28 týdnů v roce. Dcera vietnamských rodičů, jež sídlí v americkém San Francisku, zbožňuje svou práci.
„Sleduju hráčky zblízka. Vidím, jak dřou. Kvůli kariéře obětují víc než muži. Když se jim něco povede, úplně se těším, až sdělím světu, jak obrovský je jejich úspěch. Úplně by mě zabilo, kdyby některá z tenistek dokázala něco výjimečného a nikdo by se to nedozvěděl,“přesvědčovala reportéry MF DNES a Radiožurnálu při Turnaji mistryň v Singapuru. „Nemusí hned jít o poháry. Bára Strýcová odvrátí šest mečbolů a postoupí do třetího kola. To pro ni musí být fantastická věc. Mám v povaze touhu šířit dobré zprávy.“
O tenisu píše devět let, v posledních sezonách pracuje pro WTA. Mezi její oblíbenkyně náleží Češky.
Vtipné. Vždycky jsem připravená, že se budu hodně smát. Příjemné. A charizmatické, byť každá úplně jinak. Třeba Bára poví, co ji napadne. Nikdy nevím, jak se hovor s ní vyvine, ale vždycky mě baví. Na Lucii Šafářovou. Patří mezi nejmilejší dívky na okruhu. Možná dokonce je nejmilejší. Jemná duše.
Protože se zásadně zlepšila v angličtině, začala nám ukazovat, jaká je. Nejprve odpovídala jednou větou a my jenom zírali, jak vesele si vypráví s českými novináři. Vždycky jsem si říkala: „Ha, něco tam je.“ Co se týče interview, je to moje současná favoritka. Mluví upřímně a zajímavě. Žádný balast, žádné fráze. Ano! Američanky jsou hlasité až drzé, Rusky přímé a neoficiální. S Češkami se cítím bezpečně. Nepřetvařují se. Smím položit jakoukoliv otázku, aniž bych se bála, že mi ukousnou hlavu. Že se oboří: „Co je to za blbost?“Díky vzájemné důvěře se můžu ptát na zajímavější věci, což platí třeba i pro Markétu Vondroušovou a Andreu Hlaváčkovou.
Jasně. Vídám je v hráčských saloncích, jak se baví s ostatními. Češky jsou populární. Vzhledem k tomu, co dokázaly, by se mohly chovat jako primadony. Nosit se po hotelových halách, kibicovat personál.
Ne. Víte, kde se nejvíc projeví jejich skutečná povaha?
Ne u mikrofonu nebo při pózování s fanoušky, ale v kontaktu s obyčejnými lidmi, s pomocníky, s úředníky WTA, s dobrovolníky u šaten nebo na chodbě. Ještě jsem nezažila, aby byla Karolína protivná, když ji požádají, aby přišla na nějakou akci s dětmi nebo se sponzory. Petra je stejná, taky profesionálka. Naklonovala bych je, kdybych mohla. Ne, byť chápu, proč si to lidi myslí. Taky jsem ji měla za netečnou, kamennou tváří zdálky dělá chladný dojem. Mate i tím, jak mluví.
Češi moc nepoužívají melodii. My západní novináři přitom sledujeme, s jakou intonací tenistky hovoří. Karolínin projev je skoro robotický. U ní je ale podstatné vnímat, co říká. Čím častěji s ní mluvím, tím víc ji poznávám. Je s ní legrace, utahuje si sama ze sebe. Do kolegů hučím: „Běž za ní! Nebudeš litovat.“ Páni! S Bárou je to pokaždé k popukání. Předloni v Madridu, krátce po zveřejnění dopingového trestu pro Mariu Šarapovovou, jsem se jí nesměle zeptala, zda by mi něco nepověděla o svém dopingovém případu. A ona hned: „Jasně! Jdeme na to.“Bylo to od ní velkorysé. Tenistky jsou často hodně odměřené. Nezapomenu, jak jsem jednou na unavenou Petru na tiskovce do mikrofonu houkla: „Hej, vstávej!“Bylo pozdě, skoro usínala. Hned sebou trhla, začala se smát. Trefila jsem se taky otázkou na prstýnek na Karolínině ruce na letošním US Open, čímž se ukázalo, že je zasnoubená. Po špetkách. Pozoruju, jak dospěla. Pamatuju ji ještě jako slečnu s rovnátky, která netuší, co se kolem ní děje. Její angličtina je stokrát lepší. Často mě rozesměje, dělá ty své grimasy. Svou nadšeností mi připomíná zlatého retrívra. Pane bože… Čekali jsme na ni v hlavním sálu na Roland Garros. Byla jsem tak strašně nervózní. Představovala jsem si, jak se tahle plachá dívka chystá vstoupit do natřískané Na okruhu místnosti. Musela vědět, jakým otázkám bude čelit. Prožívala jsem tu situaci s ní.
Už při odchodu se u mě zastavila, pozdravila mě, objala a povídá: „Courtney, ty se snad potíš ještě víc než já.“Nevěděla jsem, jak se k ní chovat při prvním setkání poté, co zažila tak děsivou věc. Na ten den dlouho nezapomenu. Vlídně a uctivě mluví o ostatních. Řada hráček odmítá sokyně jmenovat. Používají slovo „ona“, nanejvýš zadrmolí příjmení. Lucie působí osobněji a vřeleji. Ač v kariéře musela leccos přetrpět a na kurtu se rve jako lvice, v soukromí je skromná. Špičkoví tenisté vzhledem k povaze svého povolání nejsou normální lidé. Lucie je výjimka. Hned bych ji brala za kamarádku. Na jednom turnaji se horečně skládal program aktivit – rozhovorů a setkání se sponzory. Zatímco ostatní hráčky se kanceláři vyhnuly obloukem, Lucie před odjezdem do hotelu zašla dovnitř a ptala se: „Můžu vám nějak pomoct?“A zopakovala to ještě několikrát. Tyhle věci se mi do paměti zapíšou víc než počet vítězství a sladké úsměvy při focení s trofejí. Lucie je pozorná, vyptává se lidí, jak se jim daří, co dělají jejich děti. Je báječná. Jé… Nevím. Vážně! Je to těžké. Jasně, četla jsem o napětí, jež vzniklo mezi Bárou a Karolínou kvůli trenérovi. Na US Open jsem si všimla Bářiny hádky s Lucií Hradeckou kvůli sporné teči v semifinále čtyřhry. Vím, že Petra s Karolínou nejsou nejlepší kamarádky. Je mi jasné, že i přívětivá Petra je ambiciózní, že při zápase nehoří láskou k soupeřce. Samozřejmě není všechno pohádkově krásné. V malém rybníčku pluje spousta dravých rybek. Logicky se i Češky občas střetnou. Ale osobně si na ně nemůžu stěžovat.