Rozhovor: Jak se dělá dětská kniha

Převodovka je složitá věc, ale děti nejsou hloupé, když chtějí, tak ji pochopí, říká Martin Sodomka, který v knihách učí děti, jak postavit auto či motorku.

Martinu Sodomkovi před třemi týdny vyšla kniha Jak postavit železnici: Technická pohádka ze století páry. Dětem v ní, stejně jako v předchozích dílech, vysvětluje, jak fungují stroje. A tak zatímco se krysák Arny dostává do průšvihů, děti v knihách Martina Sodomky zjišťují, na jakém principu je udělaná převodovka nebo díky čemu jezdily parní lokomotivy. Autor má technické vzdělání, povoláním je však grafik. A v knihách, které si sám ilustruje, využívá znalosti z obou oborů. Hned jeho prvotina Jak si postavit auto zaznamenala u čtenářů úspěch. Od té doby vydal dalších šest knih. „Když jsem vysvětlil rozvod parní lokomotivy, nemám problém napsat cokoliv,“usmívá se výtvarník, který žije ve Svitavách. Spisovatel si nemůže cucat věci z prstu. Musí si to zažít. Mým koníčkem je sbírání a renovování veteránů. Když jsem pracoval na Škodě Octavii z roku 1963, kterou po renovaci jezdím, napadlo mě, že napíšu knihu pro děti. Nebo spíše encyklopedii, v níž vysvětlím, jak je auto sestrojené a jak funguje. Nabídl jsem to jednomu vydavateli. Ten souhlasil a dohodli jsme se, že to bude opravdu encyklopedie. Jenže mně z toho vyšla spíše beletrie. Dal jsem tam postavičky, aby byl příběh živější. Vydavateli se to nezdálo, což bylo v pořádku, protože jsme se dohodli na naučné literatuře. Rozešli jsme se, já šel po vlastní linii a po roce jsem si knihu vydal sám. Původně byla určená spíše pro zahraniční trh, nakonec u nás měla úspěch. Tak jsem zahájil kariéru spisovatele. V dřívějších knihách mi vždy zbyla volná dvoustrana. Nevěděl jsem co s ní, tak jsem na ni umístil reklamu na další knížku. Alespoň mě to donutilo ji skutečně napsat. Měl jsem krásný plán na několik let dopředu. Pak jsem udělal malou anonci na železnici a před dvěma lety jsem se do ní pustil. Je to moje vrcholná knížka, dělal jsem na ní dva roky. Musel jsem si vše nastudovat. Vlak doma nemám, takže jsem hodně jezdil do muzeí, četl knihy, hledal na internetu, navštěvoval pamětníky, kteří na parních lokomotivách jezdili. Potom jsem ji napsal. Příběh se odehrává ve století páry. Tehdy se dělaly kvalitní věci. Vše, co se vyrobilo, vydrželo desítky až stovky let. Ať už šlo o boty či hodiny. Líbilo se mi, že předkové sestrojili lokomotivu, která, kdyby nebyla zastaralá, jezdila by dodnes. Zaujala mě jejich špičková řemeslná práce. Chtěl jsem, aby i moje kniha byla podobně kvalitní. Kreslím nejprve tužkou na papír o velikosti A2. Pak obrázek oskenuju, zmenším a koloruju ve Photoshopu. Zabere to čas, je to náročná technika. Nad jedním obrázkem strávím i týden. A to kreslím každý den od rána do večera. Psaní je ale taky pracné. Neustále přepisuju. Ležím v posteli, přehrávám si text v hlavě, dolaďuju jej. To zabere měsíce. Udělal jsem to poměrně nadivoko. Ani jsem nevěděl, jaká je konkurence. Vytiskl jsem v prvním nákladu 2 500 kusů. Myslel jsem, že prodám pětinu. Za měsíc jsem však měl vyprodáno. Takže jsem udělal dotisk a pak další… Hlavně v Rusku a na Ukrajině. V těchto zemích jsou to vyloženě bestsellery. Na Západě taky vyšly a prodávají se tak nějak normálně. Řekl bych, že pro děti na Západě je auto něco obyčejného jako vysavač. Je to nezajímavá krabice, která jezdí. Pro děti na Východě je to ale ještě něco, co můžou objevovat. Myslím, že děti pořád čtou. Budu jedině rád, když kvůli mým knihám na chvíli nechají telefony být. Manuální práce u nich však upadá. Už dnes nemodelují, nedělají bábovičky na písku. Neříkám, že všechny, ale je to nepříjemný jev současnosti. Nám rodiče hrozili, že nám dají zaracha. Teď dětem hrozí, že jim zakážou počítač a budou muset jít ven. Nemůžu nikoho vychovávat, kniha se má hlavně dětem líbit, ale pokud přispěje k tomu, že se pustí do nějaké práce, budu jedině rád. V mládí jsem žil na periferii, chodili jsme na smetiště, do staré cihelny. Na nebezpečná místa. Pálili jsme pneumatiky. Byli jsme takoví sígři. A to je i vrabčák s krysákem. Jsou to outsideři zvířecí říše. Nejposlednější zvířata v pohádkách. Těmi hlavními jsou vždy lev, orel, vlk. Ale tohle je spodina a spodinou jsou i v tom příběhu. Kluci z periferie. Přidal jsem k nim chuligány, kteří mluví hrubě. Někdy mi maminky vyčítají, že až příliš hrubě. Já bych byl klidně ostřejší, jenže to žánr neumožní. Kdybych nechal jen obrázky, bylo by to nudné. To děj táhne knížku. Je to o kamarádství, zradách, komplotech. Je tam padouch i dívka, o níž všichni usilují. Z něčeho, co původně mělo sloužit jen ke slepení obrázků, se stala hlavní věc.

Hodně jsem toho četl a asi se u mě mísí i Spisovatel a výtvarník poznatky jiných autorů. Nikoho jsem však nekopíroval. Obdivuju Foglara, Rowlingovou a Tolkiena. V každé knize jsem pro tyto tři autory schoval osobní pozdrav. Například první knížka začíná úprkem k ohradě stejně jako u Foglara. Zbytek ale prozrazovat nebudu.

Obdivuju je. Pro mě je Harry Potter vysoká literatura. Vše v něm funguje jako hodinky. Postavy mají jasné motivace. Nedělají něco jen tak, protože se jim to hodí. Příběh má daná pravidla. Musí fungovat stejně jako stroj. Když člověk píše knihu, musí vědět, jak funguje literatura, jak se vytváří přímé řeči a zápletka. Nejlepší česká kniha podle mě je Záhada hlavolamu od Foglara. Měl jsem rád i Julesa Verna, ač psal hlouposti. Třeba v díle Na kometě nasedne pár lidí na kometu, letí do vesmíru a na cestě zpátky je kometa zase vyloží na Zemi. Příběh mu fungoval, ale technické věci měl špatné. To je jako s Hvězdnými válkami. Kdyby normální člověk zabrzdil tak prudce, jako ve filmech přistávají s vesmírnými loděmi, nezůstaly by z něj ani atomy. Je to hloupost, ale neznamená to, že to nemám rád. Nakonec z toho sešlo. Mně to nevadí. Knížky jsou uzavřená věc. Kdyby mi to někdo nabídl, asi neodmítnu, ale sám se do toho nehrnu.