Dokáže Trump odpovědět na mocenský vzestup Číny?
Donald Trump je poprvé na státní návštěvě Číny. Přijel ukázat, že i v rychle se měnícím světě si Spojené státy hodlají udržet vůdčí roli. Čína má ovšem jiné plány. PEKING Čína včera uvítala Donalda Trumpa s obrovskou pompou.
Americký prezident byl poctěn mimo jiné tím, že jako první zahraniční vůdce od vzniku lidové Číny v roce 1949 mohl povečeřet v Zakázaném městě uprostřed Pekingu, legendárním sídle čínských císařů.
Po těchto oficialitách ovšem začala strategická přetahovaná. Vývoj vztahů obou zemí naznačuje, že tím, kdo zatím svírá kratší konec provazu, je šéf Bílého domu.
Během setkání dnes zřejmě dvou nejmocnějších mužů planety měl více důvodů k úsměvu čínský vládce Si Ťin-pching. Alespoň opticky to totiž vypadá, že dlouholetému komunistickému aparátčíkovi se daří naplňovat globální ambice a strategické záměry lépe než špičkovému byznysmenovi v čele Spojených států. Zatímco prestiž Číny roste, Amerika – přinejmenším co se „uměleckého dojmu“týče – ztrácí.
Vezmeme-li jen letošek, Číně jako by padaly samé šestky. Na mnoha úrovních a různými prostředky přesvědčuje o tom, že ty tam jsou doby, kdy hrála druhé či dokonce třetí housle. V Jihočínském moři provedla, co si umanula, při jednání o klimatické změně ukázala, že v globálních záležitostech dokáže být konstruktivní, a tak bychom mohli pokračovat.
Když Si Ťin-pching vystoupil v lednu na konferenci v Davosu jako velký obhájce volného obchodu a globalizace, západní svět byl ohromen. Trump v té době hrozil protekcionismem, a i když každý trochu objektivní pozorovatel ví, že USA mají mnohem otevřenější trhy než Čína, vůdce Si jen umně využil příležitosti a bodoval. Dokonce ani to, že v čínském kriminále zemřel nositel Nobelovy ceny míru Liou Siao-po, nedokázalo dostat čínský režim pod tlak – ještě před pár lety Na opeře
by to vyvolalo přinejmenším tvrdé mezinárodní odsouzení.
„Číně se podařilo, částečně vlastním působením a částečně také díky přístupu Trumpa, dostat do situace, kdy má mnohem více možností a příležitostí,“uvedla pro server CNN profesorka Rana Mitterová z Oxfordské univerzity.
Zatímco Spojené státy se za Trumpova vedení nedokázaly vymanit z defenzivy a sám prezident čelí doma tvrdé opozici, čínský vůdce zásadním způsobem posílil svou moc na nedávném 19. sjezdu komunistické strany a získal tak možnost prosazovat svůj „čínský sen“i v globálním měřítku.
Je to zjevné – Čína se už přestala na světové scéně upejpat a ústy svého mocného prezidenta si jasně říká o daleko zásadnější podíl na řízení planety.
Jediným mráčkem na jinak blankytně modrém čínském nebi je nepřehledná situace kolem atomového a raketového programu Severní Koreje. Ten Peking evidentně frustruje a nutí ho lavírovat mezi svým bývalým spojencem KLDR a současným hlavním rivalem USA. Trump, který nutně potřebuje nějaký výrazný úspěch, chce právě v tomto bodě dokázat, že je přece jen velkým státníkem a korejskou krizi dovede k řešení. K tomu ovšem potřebuje pomoc Číny a té za to nejspíš bude muset něco nabídnout.
Si Ťin-pching už zřejmě ví, co by to mohlo být: jasné uznání Číny jako druhé velké mocnosti ve vznikajícím bipolárním světě.
Předchozí administrativa prezidenta Obamy tuto hru hrát odmítla v obavách, že by to ve svém důsledku znamenalo americký ústup z Asie. Si Ťin-pching, který si předsevzal obnovit čínskou velikost, však doufá, že v Trumpovi by mohl najít ochotnějšího partnera. Existují náznaky, že by nemusel být daleko od pravdy, lépe řečeno, že Trump by mohl být do nového vztahu s Čínou dotlačen okolnostmi.
Spíše však bude americko-čínské klání během na dlouhou trať. Jak říká David Lampton, profesor mezinárodních studií na Johns Hopkins University: „Výsledek tohoto střetu národních ambicí bude jedním z velkých, možná nebezpečných příběhů příštích několika desetiletí.“