Revoluce jako fakultní závod v pití biokysů

Srevolucemi je potíž. Ať už se konají z jakéhokoli důvodu, nikdo si pak pořádně nepamatuje, co se to vlastně u všech všudy dělo.

Revoluční mytologie všech režimů světa totiž po převratech vznikají bleskurychle.

Tento týden je to sto let od bolševické revoluce v Rusku, zvané Velká říjnová. A příští týden je výročí jedné malé pozapomenuté revoluce z listopadu 1989.

O ruské revoluci se teď ve světových i českých médiích píše všude možně, i dokumentárních pořadů je v televizích plno. A je mimořádně zajímavé, jak se i seriózní zdroje rozcházejí v tom, jak se to tenkrát v tom Petrohradě vlastně sběhlo.

Tak třeba slavný útok na Zimní palác, kde sídlila legální vláda. Podle jednoho historika to ani žádný pořádný útok nebyl, spíše takové rozpačité obléhání, po kterém bolševici ministry celkem v klidu zavřeli do „domácího vězení“. Podle jiného to byla solidní a docela zuřivá přestřelka.

Anebo slavný křižník Aurora, který podle komunistického mýtu celý útok na vládní palác odstartoval výstřelem z děla. Teď některé prameny pochybují, zda opravdu střílel, a pokud střílel, tak kam.

Ještě zmatenější jsou informace o tom, jak probíhala klíčová jednání a kdo tam jak dorazil. Ale tomu se nelze zas tak divit, když se hlavní protagonisté na konspirační schůzky plížili v přestrojení. Například Lenin – podle některých zdrojů v převleku za dělníka, podle jiných v přestrojení za pouličního opilce. A podle dalších měl sice v úmyslu vypadat jako dělník, ale policie ho přesto pokládala za ožralu. Možná to v tehdejším Rusku bylo těžké rozeznat.

A tak dále a tak dále. Zmatek roste. Přišel snad Trockij v přestrojení za ženu? A nerozlučná dvojice Zinovjev s Kameněvem v převleku tak rafinovaném, že se Zinovjev přestrojil za Kameněva a Kameněv za Zinovjeva? Což Stalina znejistilo natolik, že je později nechal pro jistotu zastřelit oba? Dohady, samé dohady. Ale co, ať si tam ti Rusové tenkrát vyváděli cokoli, jedno je jisté – kolem české „sametové revoluce“panují taky slušné mýty.

A ty se rodily vlastně už v jejím průběhu. Například okupační stávka rozhořčených studentů. Národ byl přesvědčen, že fakulty jsou plné jednotných, odhodlaných mladých revolucionářů. Ve skutečnosti se velká spousta studentů rozprchla, než se to vyjasní. Na fakultách jich doopravdy nocoval jen nepatrný zlomek. A bylo by jich tam ještě míň, ale část nemohla domů, protože by je fotr přerazil za to, do čeho se to zase namočili.

První dny, kdy nebylo zřejmé, zda to dobře dopadne, se trochu báli. Ale pak?

Všemožné podniky, které chtěly taky přispět k pádu režimu, studenty zásobovaly vším, čím jen mohly. Na jistou fakultu dorazilo mimo jiné toto: obrovské pekáče prejtu z hospody U Fleků; bedny šumivých vitaminů; a ohromné množství kysaných mléčných nápojů Biokys. Všeho bylo tolik, že to studenti naprosto nemohli spotřebovat.

Takže konkrétní podoba dějinného zvratu vypadala jednu chvíli takhle: pár studentů uprostřed noci krkaje závodí, kdo dokáže vypít víc biokysů dřív, než bude muset vystřelit na toaletu. Autor Výstřelu je hrdý na to, že tehdy neprohrál. Arciť ani nevyhrál.

Ale ono je koneckonců jedno, jak se co přesně odehrálo a co si z toho kdo pamatuje. Stejně jako u divokých mejdanů, i u revolucí je nakonec podstatná jen jedna jediná věc. Ty následky přece. „Samet“se z tohoto pohledu i s odstupem času jeví jako vcelku užitečná party.

Zatímco na to, aby Evropu úplně přešlo bolení hlavy po ruské bolševické revoluci, nestačilo dokonce ani těch sto let.