Klášter Karlova nebeského města
Konventu v Emauzích je 670 let. Vzniklo tam evangelium užívané při korunovaci králů Francie
PRAHA Francouzští králové ještě v 18. století skládali přísahu na evangelium, které se zrodilo v pražském konventu Emauzy. A nejde o jediný unikát spjatý s klášterem založeným Karlem IV. bezprostředně po jeho korunovaci na českého krále před 670 lety.
Klášterní komplex sloužil nejprve chorvatským benediktinům, používajícím slovanskou liturgii, nikoli latinu. Jeho zrod předběhl datem založení na podzim roku 1347 jiný zakladatelský počin Lucemburka – konstituování Nového Města pražského. Oba projekty hrály klíčovou roli v záměrech velkého vladaře a mystika Karla IV. proměnit Prahu v Nový Jeruzalém.
„Toto téma se u Karla objevuje často. Jedná se o inspiraci z Janovy Apokalypsy, kde je Nový Jeruzalém popsán jako nebeské město. Při budování Prahy coby centra tehdejší křesťanské říše se tedy Karel nechal inspirovat těmito biblickými vizemi. Ostatně vše, co dělal, činil pod zorným úhlem věčnosti,“uvedl historik Jan Royt.
Klášter na Slovanech měl v uskutečnění Karlových vizí sehrát důležitou roli. Na Novém Městě pražském se počítalo se stavbou několika svatyň majících vztah ke Karlovi IV. coby světské hlavě křesťanského impéria a k jeho vizím. Chrámy jsou rozprostřeny v ose kříže. Postavení v jeho středu zaujímá kostel sv. Apolináře. Svislé břevno kříže se rozkládá od chrámu sv. Kateřiny s typickou oktogonální věží přes kostel Panny Marie Na Slupi až k bazilice svatých Petra a Pavla na Vyšehradě.
Příčné rameno pak tvoří linie mezi klášterem Na Slovanech a kostelem Nanebevzetí Panny Marie a sv. Karla Velikého na Karlově.
Areál určený Karlem IV. ke stavbě benediktinského konventu obsahoval drobnou, leč pozoruhodnou církevní stavbu. „Stál zde kostelík sv. Kosmy a Damiána, postavený jako farní pro osadu Podskalí. První zmínka o něm se váže k roku 1178,“popsal stavbu historik Jiří Čarek. Vznik nevelkého chrámu spojují legendy s 10. stoletím. Na mši ke sv. Kosmovi a Damiánovi podle nich vážil cestu český patron, kníže a světec, Přemyslovec Václav. Od oltáře kostelíka kázali podle pověstí slovo Boží pražský biskup a světec Vojtěch i sv. Prokop, zakladatel Sázavského kláštera.
Ústředním bodem nového kláštera se stal trojlodní kostel zasvěcený Panně Marii. Klášterní budovy, obklopující rajský dvůr, měly původně jedno patro. Ke klášternímu ambitu, dlouhé kryté klenuté chodbě, přiléhala další gotická prostora. Ta se později dočkala rozšíření na takzvanou císařskou kapli a kapitulní síň. Ke komplexu náležely i hospodářské Zmizelé věže
budovy a hřbitov. Vysvěcení se komplex kláštera dočkal o Velikonocích roku 1372. „Na tento den se četlo evangelium o setkání Krista s učedníky v Emauzích, proto získal klášter pojmenování V Emauzích,“uvedl historik Emanuel Poche.
Konvent až do husitské revoluce náležel k duchovní a kulturní špičce v zemích Koruny české. Ve zdejší dílně se zrodila přední díla tuzemského gotického výtvarného umění. Stěny kláštera vyzdobily nástěnné obrazy, na nichž ožila témata ze Starého a Nového zákona. Vzniklo jich původně 84, ozdobily desítky metrů chodeb. Tvořil zde například neznámý tvůrce, pojmenovaný Mistr emauzského cyklu. Z jeho dílny pocházejí například obraz Emauzského Ukřižování, nyní vystavený v Národní galerii. V klášterním skriptoriu, písařské dílně, spatřil světlo světa další pozoruhodný skvost. Část evangelia, nazvaného později Remešské.
„Remešský evangeliář se skládal ze dvou částí. První vznikla na Kyjevské Rusi a byla psána cyrilicí. Druhá tady v klášteře a byla psána hlaholicí,“vysvětlil historik Stanislav Marchal. Cenný rukopis v 16. století doputoval do katedrálního pokladu v Remeši a stal se součástí korunovačního ritu francouzských králů. Vladaři z dynastie Valois a Bourbonů na Remešské evangelium přísahali až do 18. století.
Pohromy bouřlivého husitského věku se emauzskému klášteru vyhnuly. Pětice benediktinů unikátně požádala roku 1445 kališnického duchovního správce o obnovu řeholních pravidel. Zrodil se jediný kališnický klášter v českých zemích. Opata dosazovali konšelé z Novoměstské radnice.
Na sklonku 80. let 16. století se konventu vrátila jeho pravověrně katolická tvář. V roce 1636 se areál stal domovem benediktinů, kteří do Prahy dorazili ze španělského Montserratu. Nové osazenstvo klášter dostal na sklonku 19. století, přišli sem beuronští benediktini. Ti museli v éře kancléře Otto von Bismarcka opustit klášter v Beuronu v Bádensku v císařském Německu. S nimi byla spojena renovace kláštera v novogotickém beuronském slohu, který inspiraci nachází v antice, Byzanci a starém Egyptě.
Podoba, kterou komplexu vtiskli beuronští mniši, vydržela do února 1945. Klášter poničily bomby při americkém náletu, památku připravily o věže. Ty v 60. letech nahradila vznosná betonová křídla podle projektu funkcionalistického architekta Františka Černého.