Legendy na mincích

Martina Navrátilová a Jan Kodeš mají vřelý vztah. Hráli šachy, fandili si. Teď je osud opět spojil.

Dnes Prague Edition - - PRAHA -

Přátelství wimbledonských šampionů přetrvalo už takřka půlstoletí. Útěk Navrátilové před komunisty do USA. Změnu režimu v jejich rodné zemi. Vážné zdravotní problémy – její rakovinu prsu a Kodešovu transplantaci srdce.

V pondělí se Navrátilová (61) a Kodeš (71) setkali v Klubu České mincovny, aby představili sádrové modely mincí se svými portréty z nové série České tenisové legendy.

Na Floridě sídlící Navrátilové právě končila návštěva u sestry, znamenité kuchařky, která jí v Řevnicích podstrojovala. „Nejprve jsme měli svatomartinskou husu, v sobotu Jana upekla kachnu. Díky Bohu, že mi ještě pasují kalhoty,“vyprávěla zvesela. Předtím i poté klábosila s Kodešem. Pořád si mají co říct. Na mincích

Na Klamovce na schodech. Šel jsem na kurt, ona přicházela s trenérem Jirkou Parmou. Bylo jí deset let. Jirka povídá: „Hele, Honzo, to je Martina, jednou bude vynikající.“

Na společné zápasy za Spartu. Fandili jsme si při dvouhrách. Vidím ho, jak stál za plotem a tleskal mi. Máme takový jemný vztah.

Hráli jsme spolu na Spartě šachy. A jak nám to ladilo v mixu! Když jí bylo patnáct, porazili jsme v rozhodujícím mači ligového zápasu proti NHKG Ostrava obávanou dvojici Nečas, Lendlová, a tím pádem Sparta získala titul.

Pořád měli strach, že je jí jen patnáct. Já na to: „Za bod vám ručím, jen mě s ní nechte hrát.“Bylo vidět, že z ní roste hvězda. Smečovala, jistě hrála voleje, které ji pak vynesly na špičku a k devíti wimbledonským pohárům. Nenechávala mi každý míček jako jiné holky.

Já tady vážně byla nejlepší deblistka. Ve čtrnácti jsem s Jašou Bedáněm hrála finále mistrovství republiky. Debl mi šel, měla jsem ho radši než singl. Je škoda, že jsme s Honzou nestihli víc turnajů. ... a vyřadili nás až pozdější šampioni Kingová a Davidson. Martina v šestnácti ještě hrála juniorku. Tenkrát Honza vyhrál singla. To bylo něco!

Jasně! Kdykoliv jsem mohla, šla jsem se dívat. Při Davis Cupu na Štvanici jsem to vždycky prožívala. Ale s Wimblasem se to nedá porovnávat. Byl to totální nervák.

Martina byla po finále první gratulantkou. Vyšel jsem z kurtu, ona už tam stála a vrhala se na mě.

Je vynikající kamarádka a nikdy neztratila vztah ke své zemi. Létá sem, jezdila za rodiči do Řevnic, teď navštěvuje sestru. Bohužel, u Ivana Lendla to je jiné, ten by řekl: „Ééé, co já bych jel do Ostravy?“Martina je hrdá Češka.

Moc dobře ví, že se tenis naučila tady. Amerika jí určitě pomohla. Evertová a Kingová jí předaly zkušenosti. Ale emigrovala jako hotová hráčka a Američané si ji přivlastnili, což se mi nikdy nelíbilo. Do Síně slávy ji uváděli jako reprezentantku USA, byl jsem tam a říkám: „Ale hrát se naučila v Česku.“Koukali celí vyvalení. Ale je to pravda!

Vždycky se ke mně choval velice vlídně. Jsme spolu v komisi pro výběr hráčů do Síně slávy. Nejčastěji rozebíráme tenis. Ale třeba loni v létě za námi přijel do Řevnic a prokecávali jsme všechno možné. Byla Na kurtu

bych ráda, kdyby moje děti měly vlastnosti jako Honza. O to větší mám radost, že naše portréty dali na mince ve stejnou dobu.

Mohla bych mít trošku menší nos, ale jinak to jde. Jsem spokojená. Když mě někdo maluje, většinou se nemůžu poznat. Ale tady podoba sedí. Nádhera. Být na minci, to už něco znamená! Vždyť na ně většinou razí jen krále, královny nebo prezidenty.

Samozřejmě. Země by se měla umět pochlubit lidmi, kteří něčeho dosáhli. Vždyť u nás se třeba žijící člověk nemůže objevit na známce. To je zákon z padesátých let, ve kterém je výjimka jen pro prezidenta.

Ano! Bylo to příjemné překvapení. Nejdřív jsem ani nevěděla, co přesně se bude dít. Honza se ptal: „Přijedeš?“Když Honza řekne, tak já přijedu. Říkala jsem si: „To bude něco důležitějšího.“Když jsem si zjišťovala podrobnosti, povídám si: „Jéžiši Kriste, do čeho to zase jdu?“Ale výsledek je fantastický. Vždyť já se doteď viděla jen na známce z Paraguaye.

Ale vyšlo jich mnohem víc. Já sbírám tenisové známky asi deset let a mám jich minimálně dvacet s obrázkem Martiny. Vydala ji Paraguay, Korea nebo Gambie.

Určitě. Ale zasloužilo by ji víc našich sportovců. Třeba oštěpař Honza Železný a gymnastka Věra Čáslavská – vynikající osobnosti, které dokázaly úžasné věci. Je potřeba je ukazovat mladé generaci, aby měla vzory. Je škoda, že se o legendách tak málo mluví. Vždyť když se na kurtech zeptáte žáků nebo dorostenců, vůbec nevědí, kdo byl Lendl, což je šílené!

V Americe stojí sochy u většiny arén. Ale my tenisté cestujeme po celém světě. Nemáme svou domácí halu. Já jsem navíc začala reprezentovat Československo, pak požádala o americké občanství, ale nějakou dobu jsem ještě nebyla Američankou. Potom ano. Moje kariéra tak byla roztříštěná. Rozhodně by se na historii nemělo zapomínat. Nejde o mě. Ale měli bychom se z minulosti poučit. Vážit si úspěchů a neopakovat průšvihy.

Každý rok teď létám do Singapuru a mám z ní bezva pocit. Je krásná. Vidím, že si jí hráčky váží. A je fajn, že jsem se takové pocty dočkala už teďka. Že nemusím být mrtvá, aby mohl pohár nést moje jméno.

Cítím. V Řevnicích mám přirozeně hodně známých. Když jdu po ulici v Praze, lidi na mě jenom kývnou hlavou, což je vlastně nejlepší. Ponechávají mi soukromí, nezastavují mě. Ale vidím, že mě poznali. Usmějí se a kývnou. To je moc fajn.

Foto: ČTK

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.