Maršál Radecký zmizel z dějin

Spolek usiluje o návrat vojevůdce na Malostranské náměstí. „Rakušané“to však nemají snadné

PRAHA Porazil Napoleona. Jako jediný vojevůdce původem z Čech. Přesto socha maršála Radeckého stále odpočívá v lapidáriu na Výstavišti. Její návrat na původní místo na Malostranském náměstí náleží mezi priority Spolku Radecký. Jeho členové a příznivci v pondělí večer připili maršálově památce. Stalo se tak jako připomínka 159. výročí odhalení sousoší vojevůdce, pocházejícího ze starobylého českého rytířského a hraběcího rodu.

O návratu sousoší se začalo hovořit před třemi lety v souvislosti s rekonstrukcí Malostranského náměstí. Padlo několik variant, kdy by se dílo mohlo slavnostně vrátit na místo. První termín hovořil o 250. výročí narození Václava Radeckého, které připadlo na listopad loňského roku. To se stihnout nepodařilo. Další „kulaté“termíny se nabízejí na příští rok. V lednu roku 2018 uplyne 160 let od maršálovy smrti. A na listopad 2018 připadne 160 roků od slavnostního odhalení monumentu. „Nyní je zpracováván další stupeň projektové dokumentace a projednáván na pražském magistrátu. Argumenty proti pomníku, kromě hloupostí, mi nejsou známy,“říká k možnému návratu sousoší architekt Jan Bárta, předseda Spolku Radecký. Zásadní by mohlo podle něj být v nejbližších měsících vypsání veřejné sbírky, která by měla zajistit alespoň část předpokládaných nákladů spojených s obnovou pomníku. „Rada Spolku a výroční členská schůze o tom rozhodne v únoru 2018. Šli bychom tak ve stopách Jednoty krasoumné, jež veřejnou sbírkou započatou v roce 1849 zajistila čtvrtinu tehdejšího nákladu na pomník,“uvedl Bárta.

Socha Radeckého neprobouzí takové vášně jako návrat strženého mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. „Domnívám se, že sochy by měly lidi spojovat, nikoli rozdělovat,“uvedl starosta Prahy 1 Oldřich Lomecký. Ve svých stanoviscích však nebyl striktně proti „comebacku“Radeckého.

O navázání na staré vojenské tradice nemá zájem třeba vedení ministerstva obrany. „Mně nechybí maršál Radecký na Malostranském náměstí ani mariánský sloup na Staroměstském náměstí. I když třeba proti Radeckému osobně nic nemám,“uvedl ministr obrany Martin Stropnický. Pro sochu Radeckého je varovným momentem osud právě mariánského sloupu. Jeho cestu zpět ke Staroměstské radnici politici před volbami zablokovali.

Radecký se vším, co připomínal, vypadl z pražské i české historie po roce 1918 stejně dokonale jako jeho malostranské sousoší. To by se podle činitelů zmíněného Spolku Vojevůdce v lapidáriu Radecký mělo změnit. „Některé slavné osobnosti ze zemí Koruny české se nacionalistům podařilo v učebnicích dějepisu zdeformovat, respektive zatajit skutečnou podobu doby, v níž žili a pracovali. Vznikl tak neblahý český mýtus, který je dodnes hlavní ideologickou silou, jež brání objektivnímu pohledu na naše vlastní dějiny,“míní Jan Bárta.

Sochu maršála Radeckého vztyčili Pražané několik měsíců po jeho smrti – zemřel začátkem ledna 1858 v úctyhodném věku 91 let. Pomník navrhl ředitel pražské akademie Christian Ruben. Sousoší je dílem nejslavnějších sochařů té doby, bratří Josefa a Emanuela Maxových.

Po skončení velké války a rozpadu Rakouska byl monument nejprve zahalen. Na jaře 1919 díky Klubu Za starou Prahu unikl zkáze a dočkal se transportu do Lapidária Národního muzea.

Maršál Radecký začínal jako kadet kyrysnického regimentu na turecké frontě na sklonku 80. let 18. století. Proslavil se jako tvůrce vítězného bitevního plánu v „bitvě národů“u Lipska v roce 1813. V létě 1848 rakouské jednotky pod jeho velením rozdrtily Italy u Custozzy a Santa Lucie. Pod Radeckého velením nasazovali život vojáci všech národů monarchie, a to včetně Čechů. Od počátku kariéry byl hodnocen jako schopný, statečný a oblíbený velitel. K jeho lidským slabostem Fakta Pomník Radeckého

13. listopadu 1858 Radeckého

1919 zabedněn. 2014

náležely dluhy, nad nimiž nedokázal vítězit. „Zapravoval je za něj císař,“uvádějí historici.

Spolek Radecký podporuje i organizace 28. pěší pluk Praha. Ani tento elitní regiment, zvaný Pražské děti, neušel zkreslení historie. Po roce 1918 košatěla legenda o zběhnutí pluku k Rusům na karpatské frontě na jaře 1915. Zapomíná se, že Pražské děti si plukovní prapor vybojovaly zpět úspěšným nasazením na albánské a italské frontě až do hořkého konce na podzim 1918.

Do plejády zmíněných zapomenutých osobností náleží i generál Alois Podhajský. Za velké války jeden z nejvýše postavených Čechů v rakouské armádě. Po roce 1918 vstoupil do československé armády a dotáhl to až na zemského velitele na Moravě, generálního inspektora, a dokonce šéfa štábu. V roce 1946 zemřel v Praze, degradovaný.