Strachová: První zima bez lyží
Jednu kariéru ukončila, na tu druhou se chystá. Bývalá lyžařka Šárka Strachová bude maminkou.
Je to půl roku, co nejúspěšnější česká lyžařka historie ukončila kariéru ověnčenou všemi medailemi z mistrovství světa i olympijským bronzem z Vancouveru. Nyní si Šárka Strachová užívá volné podzimní chvíle v Praze, Světový pohár alpských lyžařů sleduje v televizi a ve dvaatřiceti letech ji čeká nová etapa, ta rodinná. „Už je to na mně vidět, jsem na konci čtvrtého měsíce těhotenství a není to žádné tajemství. Užívám si to, co to jde,“usmívá se.
Jaký je váš vůbec první volný podzim v Praze?
Hodně si ho užívám. Líbí se mi, jak se postupně mění barvy stromů, jak opadají listy. Spousta lidí je z toho deště a zimy mrzutá, ale mně to přijde fajn. Vždycky si můžete zalézt domů s knížkou a teplým čajem, což mě baví a vůbec mě to neuvádí do depresí. Každý den mám v okně jiný obraz a takový podzim je opravdu krásný.
Asi vám nechyběl ani ten typický předzávodní stres, že?
Nechyběl. Před sezonou se na jednu stranu těšíte, na druhou nevíte, jak na tom před závody jste. Teď všechno probíhalo v příjemné atmosféře a potvrdilo se mi, že ukončit kariéru byl správný krok. Víte, kdy jsem si to ověřila?
Povídejte.
Když jsem o víkendu koukala na závody Světového poháru a nevadilo mi, že tam nejsem. Po sezoně jsem si dala tři čtyři měsíce úplný voraz, vypla jsem. Tělo jsem totiž měla tak přesycené sportem, že jsem volno potřebovala. Ale neznamená to, že se ráda na lyžování nepodívám. Přece jen je to něco, čím jsem 17 let žila, a stále je to pro mě čerstvé.
Fakt vás nesvrběly nohy ani trochu, když jste na slalom koukala?
Ne, opravdu ne. Teď v Levi to byl třináctý ročník slalomu, já tam byla dvanáctkrát a říkala jsem si, že to stačilo. Ono to všechno vypadá hezky, když sledujete ty tři radující se holky, ale nikdo nevidí tu dřinu půl roku předtím, kdy není jasné, že se zúročí. Ne vždycky je to taková idylka. Vlastně jsem si kolikrát spíš oddechla, že nemusím během podzimu cestovat do Jižní Ameriky, že nemusím chodit do posilovny a že si lyžování můžu užít jako divák. Ani ta tolik barvitá příroda vám nechybí? Ani ta ne, protože i v Čechách máme krásnou přírodu, a pokud chci, tak si na hory vyjedu. Víte, všeho se člověk jednou přejí. Když jsem lyžovala, bylo pro mě důležité si tu krásu kolem sebe uvědomovat. Věděla jsem, že to jednou skončí.
Skončilo to letos na jaře, přesto vám spousta fanoušků píše na Facebook, že jim ve slalomu chybíte.
Neměla jsem moc čas se tomu věnovat, ale vím, že občas někdo napsal, že jim tam já nebo Slovenka Veronika Velez-Zuzulová chybíme a že s námi by to bylo zajímavější. Ale takhle to chodí – ty starší končí a na řadu přicházejí mladší. A co vy sama, už jste letos na lyžích byla? Nebyla, ale plánujeme po Vánocích takovou předsilvestrovskou dovolenou. Tak uvidíme, jestli se budu cítit a jestli si na lyže troufnu. (usměje
se) Chceme jet do Reiteralmu v Rakousku, mého oblíbeného střediska, kde jsem strávila velkou část života. Byl to pro nás takový základní tábor během zimy a druhý domov. A asi bych se nebála na lyže postavit, jde spíš o to, aby mě někdo nesrazil. Nechám to na své intuici. Narážíte na své už viditelné bříško. Jak se vlastně těšíte na novu kariéru, tentokrát tu maminkovskou? Jedna kapitola se uzavřela a otevírá se nová. A já se těším na všechno, co pro mě teď nové je. Podobné pocity asi zažívá každá maminka, která čeká první dítě. Mění se vám tělo, pohled na svět a taky se učíte.
Učíte?
Ano. Děti jsou napůl naši žáci, napůl naši učitelé. A první, co mě moje dítě naučilo, je zpomalit. Jsem v poslední době unavenější, potřebuju víc spát.
Takže zatímco dřív jste mezi brankami chtěla být co nejrychlejší, teď se učíte zpomalovat.
Přesně tak. Já jsem i v normálním životě taková motorová myš. Kolikrát když jdu po ulici, tak jdu hrozně rychle, až si říkám: Ježiš, trochu zpomal, vždyť není kam spěchat.
Odhalil někdo, že čekáte miminko dřív, než jste mu to řekla?
Asi jen moje fyzioterapeutka, která se mnou dva roky jezdila po závodech. Zná moje tělo velmi dobře, je to odbornice, a tak se mě ptala, jestli se něco nezměnilo.
Zato teď už to nejspíš lidé poznávají bezpečně, že?
Už je to vidět. Jsem na konci čtvrtého měsíce, takže to není tajemství. Spíš si to užívám. Ale nesetkala jsem se zatím s žádným zkoumavým pohledem třeba při nákupu.
Už víte, jestli to bude chlapeček, nebo holčička?
Zatím ne, ještě se neukázal. (usměje
se) Ale pohlaví budu chtít znát, abych věděla, s kým komunikuju, s kým si povídám.
Oba s manželem jste sportovci. I dítě, předpokládám, ke sportu povedete.
Určitě, je důležité být pro děti vzorem, tak snad budeme sportovat společně. A jestli se pak bude chtít věnovat nějakému sportu víc, tak u nás tu podporu najde, je to součást našeho životního stylu a úžasný způsob, jak trávit volný čas. Ale zase to není priorita. Nemám ambice nabádat ho k dráze vrcholového sportovce.