Nedomanský a jiní Češi na prahu hokejového nebe

Když se Dave Andreychuk dozvěděl, že bude přijat do Hokejové síně slávy, zrovna pádil po floridské dálnici, aby vyzvedl manželku na letišti. Po vyslechnutí báječné noviny se šedivějícímu Kanaďanovi s ukrajinskými předky divoce roztlouklo srdce. Zajel na parkoviště a hned volal rodičům. Máma opakovala: „Už bylo na čase!“Táta se rozbrečel dojetím.

Minulý týden se čtyřiapadesátiletý habán v Torontu dočkal hokejového nanebevzetí. „Zmocní se vás podobně silná emoce jako při vítězství ve Stanley Cupu,“pravil. „Sníte o té chvíli celý život, ale nevíte, co s vámi udělá, dokud se v ní neocitnete.“

Srovnatelnou slast cítí politik triumfující ve volbách, vědec přebírající Nobelovu cenu, herec svírající Oscara, pěvec klanící se za burácejícího aplausu v Carnegie Hall.

Mezi všemi sportovními dvoranami slávy patří ta hokejová (HHOF) mezi nejtradičnější, nejprestižnější a nejreprezentativnější. Budí koňské dávky vášní, což způsobuje hluboký vztah Kanaďanů k hokeji, jejich národní hře. Události ze zimních stadionů a osudy obrněných hrdinů mistrovsky ovládajících pohyb na bruslích a máchání s holí se vyjímají v dějinách hrdé země.

Češi si s obdobnou radostí připomínají první titul z mistrovství světa, který národní mužstvo vybojovalo před 70 lety v Praze. A pohnutě si vybavují, jak ho komunisté zanedlouho rozprášili po lágrech. Kdekdo si pamatuje, kde zrovna byl, když reprezentace v březnu 1969 přemohla Sověty či když Hašek a spol. v únoru 1998 senzačně ovládli olympiádu v Naganu.

Česká hokejová škola, navzdory bolestné ztrátě respektu v posledních sezonách, dlouho náleží do světové špičky. O to podivnější se může našinci zdát skutečnost, že mezi 276 hráči uvedenými do Hockey Hall of Fame se nachází jediný krajan.

Gólman Dominik Hašek byl na podzimní slavnosti v Torontu poctěn před třemi lety. Další machr pocházející z místních kluzišť své přijetí oddaluje tím, že se odmítá odebrat do penze. Kdyby Jaromír Jágr uťal kariéru ve věku obvyklém, jistě by už Haškovi v božské partě dělal společnost.

V pozvánku do ní smí doufat třeba Patrik Eliáš. Přesto je zvláštní, že se mezi honorací už teď nachází sedm Rusů (Treťjak, Fetisov, Charlamov, Larionov, Makarov, Bure, Fjodorov) či čtyři Švédové (Salming, Forsberg, Sundin, Lidström). A jeden Čech!

Šéfové HHOF se sice nechali slyšet, že jejich instituce není určená jen pro hvězdy National Hockey League, což potvrzuje například nominace sovětských borců, kteří v zámořské lize nikdy nenastoupili.

Ve svém vlastenectví ovšem přes Atlantik dohlédnou jenom málokdy. Kdyby si vážně chtěli rozšířit obzory, museli by přinejmenším zvážit jména jako Ivan Hlinka či především Václav Nedomanský.

Právě před 40 lety naskočil Nedomanský do NHL. Bylo mu třiatřicet a v premiéře za Detroit posbíral tři asistence. Stihl v NHL nasázet 122 gólů, předtím se trefil 135krát v konkurenční soutěži WHA.

Československý kanonýr býval v Evropě idolem. Příběh prvního hokejového uprchlíka za svobodou do Severní Ameriky je strhující. Není divu, že o něm jeho syn natáčí netrpělivě očekávaný dokument. Třeba právě tento film zatřese s členy výběrové komise a připomene, co „Big Ned“svedl. Při troše dobré vůle by obstál v historickém srovnání s posledními poněkud spornými volbami (Lindros, Vachon, Kariya).

NY Times v listopadu 2011 navrhovaly kandidaturu Roberta Reichla, trojnásobného kapitána světových šampionů, olympijského vítěze a autora 252 gólů v NHL. Marně. Aspoň zatím. Ale třeba se Síň slávy odváže a bez nepřiměřených odkladů obstará Haškovi pár parťáků. Měla by.