Segrado je i podruhé prostě uvěřitelný

Deska Františka Segrada V paralelním vesmíru se sice dobře poslouchá, se znalostí zákonitostí showbyznysu by se však chtělo napsat, že hitparády lámat nebude. Jenže právě to se povedlo pozdnímu debutu svébytného zpěváka před třemi lety. A není důvod, proč by aktuální nahrávka úspěch desky nazvané tehdy prostě Segrado nezopakovala.

Segrado a jeho tým totiž cílí na posluchače, pro které u nás vznikají hudební alba jen zřídka. V paralelním vesmíru je album zralého muže určené vrstevníkům. Většina skladeb se nese v pomalém tempu, a ač se tu vystřídala řádka autorů, Segrado jim dává jednotnou tvář. Není nejlepší zpěvák na světě, to už víme, ale stejně jako na svém debutu zůstává nakažlivě autentický.

K vrcholům desky patří skladba Romeo a Julie, vpravdě multigenerační duet s Markétou Irglovou, který se kromě vokálu ceněné zpěvačky vyznačuje i nebývale bouřlivým finále. Ke slovu zde přijde také smyčcový orchestr, který však posluchač možná ani nebude vnímat. Je totiž užitý bez patosu, jen na dokreslení atmosféry. A to se daří.

Překvapivě dobře do kolekce třinácti skladeb zapadá i Zdviž od Xaviera Baumaxy, v níž Segrado představuje výtah, který „ho vytáh z průserů, co nad ránem přitáh“. Baumaxovi se povedlo vystihnout valašskou zemitost, aniž by se uchyloval mimo rovinu vkusu. Totéž se zdařilo Radůze ve skladbě Když jsem se narodil, sníh byl zelenej.

Zvláštní, trochu temná a trochu nadějeplná atmosféra, která celým albem prostupuje, je ještě podpořena černobílým bookletem poskládaným z fotografií Jindřicha Štreita. Ač kromě dvou tří snímků pořízených přímo během nahrávání ve studiu nemají s písničkami nic společného, jako ilustrace jímavých příběhů fungují dokonale.

Prostě se to opět povedlo. Segrado přišel i napodruhé s deskou, která je opravdová, ryzí, na nic si nehraje. A díky tomu je prostě dobrá.

V paralelním vesmíru František Segrado