Když dal Kristian gól, trochu jsem se v něm viděl

Robert Reichel byl kapitánem zlaté hokejové generace. Stále rád vzpomíná na Nagano. A nedávno viděl syna, jak ho napodobil na šampionátu juniorů.

Blíží se dvacáté výročí patrně nejslavnějšího českého sportovního triumfu. V únoru 1998 hokejová reprezentace senzačně zvítězila na „Turnaji století“, na olympiádě v Naganu.

Jásalo se na ulicích, ve školách se přerušovala výuka, pracovní tempo v továrnách i kancelářích umdlévalo. Takřka nepřekonatelný Dominik Hašek byl fanoušky posílán na Pražský hrad, o čemž brankáře do Japonska po telefonu osobně zpravoval tehdejší prezident Václav Havel.

Kdekoho uchvátilo tažení podceňované party za zlatem. Jedním z jeho kultovních okamžiků se stal Reichlův proměněný nájezd v semifinále proti pyšné Kanadě. „Jsi pašák, Alby!“křičel po něm komentátor Robert Záruba.

Český hokej se v posledních letech ztratil v době temna. Na úspěchy se jen nostalgicky vzpomíná. Aspoň záblesky naděje vykřesali minulý týden hoši na šampionátu hráčů do 20 let v Buffalu. Po třinácti letech planého doufání konečně postoupili ze čtvrtfinále mezi čtyři nejlepší týmy.

Ačkoliv si je následně krutě podali Kanaďané (2:7) i Američané (3:9) a zůstali bez medaile, naznačili, že by se Česko opět mohlo přibližovat špičce.

Zlaté časy připomněl i Kristian Reichel, podobně jako táta skóroval v rozstřelu. Zdědil šikovnost i přezdívku, pročež leckdo oprášil Zárubovu hlášku. I mladý Alby byl pašák.

„Chytře si počkal, udělal to výborně,“říká Robert Reichel, dříve útočník a kouč, nyní spokojený rentiér. Pořád se koukám hlavně jako trenér. Vídám různé věci, některé se mi líbí a některé moc ne. Po zápase si o nich s Kristianem promluvíme, aby si je uvědomil a neopakoval je. Většinou už ví, co se mu nepovedlo.

Pořád rozebíráme vhazování, protože hraje středního útočníka jako já. Někdy se mi zdá, že se moc brzo zbavuje puku, a tak mu opakuju, aby si ho podržel déle. Bavíme se o řešení různých situací. Kdy je lepší vystřelit a kdy raději přihrát. Těch drobností je spousta. Samozřejmě jsem klukům přál. Znám je. Většinu z nich jsem ještě nedávno trénoval. Jo, je malinko jiné, když je Kristian na ledě. Rozhodně to udělal výborně. Předtím v zápase překonal brankáře kličkou do bekhendu. Při penaltě udělal blafák na druhou stranu. Podržel si puk do poslední chvíle, počkal si, až dá gólman ruku dolů. Připomněl mi staré časy, párkrát jsem to provedl podobně. Trochu jsem se v něm viděl. Měli jsme doma radost. V Česku často slýchal poznámky, že má protekci. I proto v létě odešel do Kanady, kde v juniorské WHL dostává hodně šancí, nabral sebevědomí a jako hokejista pořád roste. V Litvínově by určitě takové podmínky a důvěru trenéra neměl. Když jsem viděl, že se ve zdejším áčku neobjevuje v přesilovkách a vysedává na střídačce, bál jsem se, že zapomene hrát hokej. V Kanadě se zase chytil, což se ukázalo v nároďáku. Podle mě byl jeho klíčovým hráčem. Vždycky chtěl reprezentovat, jde si přes všechny překážky za svým snem. Uvidíme, kam to dotáhne. Kluci můžou hrát vyrovnaně s evropskými týmy. Jsou na ně zvyklí, potkávají se často. Věří si na ně víc než na Kanaďany a Američany, z nichž mají velký respekt. Zámoří v nejbližší době nemůžeme dohnat. Kanada má v juniorských ligách obrovské množství vynikajících hráčů. Konkurence se s naší juniorskou ligou absolutně nedá srovnat. Američani si stahují nejlepší kluky do národního výchovného programu, takže jsou na sebe zvyklí a sehraní. S nimi se těžko můžeme rovnat.

Potřebujeme kvalitnější juniorskou soutěž. Teď je v ní moc týmů a mezi nimi obrovské rozdíly. Za současného stavu znamená pro kluby účast v ní v podstatě vyhozené peníze. Dokud se situace nezmění, dál se neposuneme. Rozhodně! Nás kdysi stavěli do první nebo druhé lajny. Postupně jsme se vyhrávali, získávali zkušenosti a brzo patřili k nejlepším. V NHL se dneska sází na dravce, na rychlost bruslení i myšlení. Musíme tenhle trend zachytit. Naštěstí ano. Ještě před několika lety se kluci v áčkách skoro nedostali na led. Říká se, že mladí dělají chyby. Ale starší borci je udělají taky a trenéři jim nic neřeknou, aby se proti nim nebouřili. Zato po bažantech se vozí, což jim rozhodně neprospěje. Je dobře, že třeba Vláďa Růžička v Chomutově nebo Martin Straka v Plzni dávají talentům šanci.