Dubček pochybil, ale nebyl zrádce

Letos si připomínáme padesáté výročí pražského jara. Už se začínají objevovat první články na toto téma. Bohužel hlavní protagonista Alexander Dubček bývá nazýván zrádcem. U lidí, kteří tehdy nežili, je to úsměvné a u těch druhých smutné. Byla jsem tehdy desetileté děvče, ale pamatuji se na atmosféru plnou naděje. Vycházely najevo zločiny padesátých let a otevřeně se o nich diskutovalo. Požadavky pražského jara byly třeba: Chceme mít své státníky pod veřejnou kontrolou, Se Sovětským svazem jinak, ale jak?, Komunistická strana má mít přirozenou (!) autoritu. Pana Dubčeka měli všichni rádi, byl to čestný člověk, ale byl naivní, což byla velká chyba. Myslel si, že když Leonid Brežněv řekl „eto vaše dělo – to je vaše věc“, že svá slova dodrží. Těžce se zmýlil. Však taky v nejedné anekdotě byl Brežněv nazýván Brežněv Pravdomluvný a taky se vyprávěla pohádka O Leonidovi (Brežněvovi) Přemoudrém a zlých kontrarevolucionářích.

Ano, pan Dubček po srpnu 1968 pochybil, jistě nejednou, jistě i proto, že se docela lidsky bál a možná byl i zoufalý. Kdo z nás neudělal chybu, protože se bál? František Kriegel Moskevský protokol nepodepsal, byl jediný. Měl však z minulosti „školení“, za druhé světové války byl zavřený v koncentračním táboře. Z Moskvy se vrátil jen proto, že celá naše delegace řekla, že bez něj domů nepojede. Zásluhou Alexandra Dubčeka je, že umožnil nám, tehdejším dětem a mladým, nadechnout se svobody. Po srpnu jsme poznali, že Sovětský svaz je impérium, které si dělá, co chce, zhmotnělý sen starověkých vojevůdců – říše, nad kterou slunce nezapadá. Nejzajímavější ovšem je, jak lehce unikli skuteční zrádci po listopadu 1989 spravedlnosti. Vsadím se, že nad komentáři zostouzejícími Alexandra Dubčeka a pražské jaro se smějí, až se za břicha popadají.