Jsem schopný porážet nejlepší
Tomáš Berdych už nehraje se zataženou ruční brzdou. O tenisovém roce 2018 věští: Čekejte nečekané
Neobnovil culík, se kterým na olympiádě v Aténách 2004 šokoval Rogera Federera, přesto Tomáš Berdych svým novým a delším účesem evokuje mladší verzi sebe sama. „Nabízí se to. Uvidíme, jak dlouho vydržím. Je to vtipné spojení jak na začátku, tak na konci,“mrkne.
Areál u řeky Yarry se přestavuje, aby dostal ještě modernější vzhled. A Berdych by mohl dodávat znalecké posudky, vždyť v úterý vstoupí do svého patnáctého Australian Open: „Už to docela letí.“
V září mu bude 33 let, jen na prize money vydělal za kariéru přes 28 milionů dolarů. S přehledem nejlepší český tenista tohoto tisíciletí zároveň vypadl z Top 10, v Melbourne je devatenáctým nasazeným.
„Žebříček je už ale pro mě lehce okrajovější věc,“uznává. I proto plánuje umírněnější program. Počítá s vlnou dravého mládí, do níž může náležet i jeho první sok, osmnáctiletý Australan Alex de Minaur; smést se jí však nehodlá nechat.
„Šance tam pořád čeká,“říká v rozhovoru o vlastním těle, generačním střídání i o nutnosti následovat sezonní model a la Roger Federer. Aby šance přišla, je třeba hlavně zdraví. Máte ho? Cítím se dobře. Po hodně dlouhé době není na kurtu nic, co by mě třeba jen trošku zlobilo. Můžu upřímně říct: Je tam 100 procent. Taky je hned vidět, že tenis i celý projev je rázem jiný. Loni vás trápila záda, sezonu jste musel předčasně ukončit. Teď tělo drží tak, jak bych si představoval. Veškerý naplánovaný trénink jsem zvládl. To je nejdůležitější a dodá vám to správnou chuť do tenisu. Když jdete na kurt a víte, že to není ono a že můžete hrát daleko líp, je to psychicky náročné, ubíjející. Jako hrát se zataženou ruční brzdou. Jakmile jste stoprocentní, je to úplně o něčem jiném. Co je tedy vaším cílem pro rok 2018? Pořád si myslím, že mám hru dost dobrou na to, abych byl schopný trápit a porážet ty nejlepší. Může to být hodně zajímavá sezona a určitě si nemyslím, že to bude tak, jak jsme byli zvyklí v předchozích letech: že grandslamy vyhráli dva kluci a že od čtvrtfinále byli pokaždé stejní hráči. Tohle dneska absolutně nehrozí. Můžete do hry o tenisové trůny vletět i vy? Pokud bude člověk dobře připravený, šance na něho pořád čeká. Před Australian Open jste v Melbourne vyhrál exhibici hranou jako tiebreak do 10 bodů. Bavila vás? Formát je určitě zajímavý. Člověk nemá vůbec čas ani možnost nad ničím taktizovat, nějak si to rozehrát. Je to jen o instinktu: vzít každý bod a doufat, že to dopadne. Bylo to super zpestření. Ptám se i proto, že jste ve finále porazil Rafaela Nadala. Byť jde o přípravný a nezvyklý turnaj, pomůže to sebevědomí? Jo, přidá to. Aspoň u mě. Co si budeme povídat, on by asi taky radši hrál delší zápas, ale každý k tomu musí přistoupit, jak sám nejlíp umí. Je hezké vidět, jak je do toho zapálený, nechce to tam nechat, nechce prohrát – a mně se podaří ho porazit. A nejen jeho, i ty dva předtím (Kyrgiose a Raonice). Na Tie Break Tens nastoupili Nadal, Djokovič, Wawrinka… Berete pozvánku jako uznání? Přece jen jste po dlouhých letech mimo elitní desítku. V mém případě je v téhle době žebříček už lehce okrajovější věc. Pokud má člověk za sebou nějakých deset let kariéry jako já, pak se tyhle věci neřeší. Že zrovna žebříček nemáte, neznamená, že by se na vás najednou měli dívat skrz prsty. Pořadatelé si daleko víc váží toho, že hráč něco v minulosti dokázal. Nejde jen o to, že zrovna není mezi deseti nejlepšími. Pokud už není žebříček zásadní, je cestou hrát méně turnajů po vzoru génia Rogera Federera? Jeho případ je určitě hodně speciální, ale k podobné, lehce upravené variantě se budu muset taky přiklonit. Nejde mít program pořád dokola stoprocentně nabitý jako v letech předtím. Dáváte tělu tak zabrat, že se může stát to, co mně loni v létě – a pak se to táhlo až do podzimu, kdy už jsem nemohl dál. Jediný, kdo na tom tratil, jsem byl já. Je potřeba všechno líp zvážit a líp naplánovat. Federer zároveň upozorňuje, že je při současné zátěži normální, že jsou hvězdy kolem třicítky na marodce. Souhlasíte? Jo. Ale musíte se k věcem postavit; nejde si stěžovat, že vás něco bolí, musíte pro to něco udělat. Hrát míň turnajů, dělat víc regenerace, víc cvičit… Prostě si najít cestu, jak se přes to co nejlíp dostat a moci co nejdéle hrát. Síly se šetří různě: Djokovič a Wawrinka jdou nyní dokonce do grandslamu „z voleje“, bez přípravných duelů. Takových situací může být čím dál víc. Naše generace byla extrémně silná a nechtěla mezi sebe nikoho pustit; taky se skoro nikomu nepovedlo, aby se do špičky dostal a udržel se v ní. Trvalo to strašně dlouho, ale čas plyne. Teď jsme se všichni dostali do jiných fází a mladí mají úroveň, se kterou by nás mohli vystřídat. Začíná se to měnit. Počítáte mezi možná rizika i vašeho nejbližšího protivníka, domácí objev a finalistu turnaje ze Sydney Alexe de Minaura? Je to soupeř jako každý jiný, jen je s tím v tomhle případě spojený větší zájem místních. Musím se dobře připravit a mít jasný plán, co chci v zápase udělat.