Štěpánek: zpátky v Melbourne
S Radkem Štěpánkem o Djokovičovi, pomoci od Agassiho či o tom, proč jeho mysl pracuje nonstop.
Přiletěl do Melbourne, a jako by se nic nezměnilo. „V šatně mám pořád svoji skříňku, chodím do stejné sprchy,“říká Radek Štěpánek. „Musel jsem se až smát. Po letu jsem najednou začal dělat rutinu, na kterou jsem byl zvyklý – odcvičil jsem si svoje, šel jsem běhat, protáhl se, šel jsem na místo, kam jsem chodil na snídaně.“
A pak mu to celé došlo. „Sedím tam a říkám si: Ty vole, klid. Dobrý! To už není tvoje,“povídá Štěpánek.
Na Australian Open sehrál před rokem poslední zápas své kariéry, nyní je tu jako kouč Novaka Djokoviče. Sedává v lóži s legendou Andrem Agassim a pečuje o muže, který si již vybudoval kultovní status.
Trenérskou kariéru začal u maximální hvězdy. Proto pečlivě formuluje slova, s rozhovory hodlá spíš šetřit. „Hned jsem vám říkal, že toho ode mě uslyšíte velice pramálo. Rozhodně nebudu vynášet věci z kuchyně,“líčí Štěpánek. I bez toho je jeho vyprávění o práci pro jednoho z nejlepších tenistů dějin pořádně zajímavé. Jak se vám změnil život?
Hlavně docela rychle, pár hodin po ukončení kariéry. Jak se říká: Jsi hozenej do vody – a plav. Snažím se plavat, jak nejlíp umím. Co je nejtěžší?
Všechno je jiné. Každý detail je důležitý, žádá si to maximální koncentraci. Je nutné vědět, kdy co říct, kdy co udělat. Snažím se využít zkušenosti, které mám. Nejdůležitější je poznávat Novaka z druhé strany, vždyť tohle je náš první turnaj: všechny jeho rutiny, kdy co dělá, na co je správný čas. Budu se stále učit. Musím říct, že mi hodně pomáhá Andre i ostatní. Agassi, Djokovič. Jaký je život po boku takových kapacit? Jací jsou? Novaka znám spoustu let, s Andrem jsem se sblížil na začátku přípravy v Monte Carlu. I tady spolu trávíme hodně času. Oni byli výjimeční v tom, co dělají, Novak tedy pořád je. A Andre je výjimečný i v roli poradce, ale jinak jsou to naprosto normální lidi, skvěle spolu vycházíme po všech stránkách. Nejdůležitější je, že spolu táhneme za jeden provaz. Co vlastně děláte vy a co slavný Agassi? Strávili jsme spolu pět dní v Monte Carlu, když jsem k Novakovi nastoupil. Pak jsem s ním byl sám celou dobu, tady se k nám Andre přidal v sobotu před turnajem. Na mně je
každodenní práce a Andre k tomu má samozřejmě svoje postřehy a svoje věci, které zažil na grandslamech. Od prvního dne jsme si sedli. Pro mě je to obrovská škola: nejen že byl Andre fenomenální hráč, má taky neuvěřitelné oko, neuvěřitelně vidí věci a snaží se je zjednodušovat. To je obrovský přínos – a pro mě obrovská škola. Jak se s novou pozicí sžíváte?
Jelikož si myslím, že jsem odkoučoval pár zápasů Berdi (Tomáše Berdycha) a Rosiho (Lukáše Rosola) z druhé lajny v Davis Cupu, úplně novinka to pro mě není a trošku se v tom orientuju (úsměv). Ale ne, je to úplně nová role se vším všudy. Být koučem bývá těžší než být aktivním sportovcem. Prodloužil se váš den? Určitě. Co se týká přemýšlení v hlavě, tak na 24 hodin, někdy ze začátku i na 25. Je to něco úplně jiného: přestanete přemýšlet sami nad sebou a neustále přemýšlíte nad hráčem. Vnímáte každý jeho pohyb, každé mrknutí, každou reakci, každou emoci. Dejme tomu, že chcete upravit Djokovičův servis. Kolik času to zabere? Ony jsou to v důsledku jedna dvě věty, které jdou směrem k němu. Ale než ty dvě věty přijdou, je práce hodně. Djokovič se vrací po dlouhé pauze. Co je klíčové? K úspěchům vede vždycky jenom jedna cesta, a tou je tvrdá práce. A co jsem zatím viděl já za své působení, Novak takhle pracuje každý den. Nic jiného ho na místo, kam patří, nevrátí. Jak je na tom jeho loket?
Myslím, že jeho největší a obrovskou devízou vždycky bylo to, že dokázal po neuvěřitelných bitvách rychle zregenerovat. Nebude to jiné. Je vážně takový perfekcionista, jak se říká? Je. V každém detailu, co vás napadne. Nabízí to pak vůbec prostor pro vaše oblíbené šprýmy? Já jsem vždycky byl ten, kdo razil, že práce je na prvním místě. Když nastane vhodná doba, tak se zahláškuje, ale nic není plánovaného. Všechno je spontánní. Spontánní byla i nabídka, kterou vám Djokovič dal. Jak na vás jako jeho kouče reaguje okolí, bývalí soupeři, známí? Byla pro mě velká čest, že hráč, který dokázal v kariéře úplně všechno, cítil, že potřebuje zrovna mě, abych mu pomohl. Je to velká věc, určitě. Volalo mi a psalo spoustu lidí. A když jsme přijeli sem, tak mi všichni gratulovali. Ale já říkám: Zatím není k čemu. Prvně musí být výsledky. Jaké výsledky by to měly být?
Berme to den za dnem. Zeptejte se mě, až nastane pravá chvíle. Cítíte na sebe velký tlak?
Já jsem na tlak zvyklý celou kariéru, i když tohle je trošičku jiné. Jenže kdybych si to připouštěl, nebudu myslet čistě. Důležité je zachovat si vždycky chladnou hlavu; vždycky si rozmyslím, co chci říct. Zápas ale emotivně prožívám a fandím, to se asi nezmění. Je příjemné být zpátky na grandslamu, byť v úplně jiné roli? Když mi tu přáli k mojí kariéře, která skončila, na spoustě obličejů jsem viděl, že se nějak víc usmívají. Tak se ptám: Proč tak najednou? A oni: Protože jsme si oddechli, že už tě nemusíme vidět na druhé straně kurtu. To je příjemné, srandovní. Ale jsem tady kvůli něčemu jinému – kvůli svému svěřenci, ke kterému směřuju veškerou svoji energii a soustředění. Nehraju, ale prožívám s ním každou minutu. Co myslíte, bude ještě rok 2018 dál patřit Djokovičovi, Federerovi, Nadalovi? I když mladí nastupují, na grandslamech se to zatím ještě neprojevuje; stále vyhrávají tihle velcí hráči. Jednoho dne změna přijde, podle mě však jsou kluci tak strašně zkušení profíci a detailisté, že ještě bude chvíli trvat, než je mladí začnou doopravdy pravidelně týden co týden porážet.
K úspěchům vede vždycky jenom jedna cesta, a tou je tvrdá práce.