Vítěz debat nemusí být lepší kandidát

Blogeři, komentátoři, politologové a rozumbradové všech odrůd a zaměření se předhánějí v předpovědích, jak dopadnou debaty mezi prezidentem Milošem Zemanem a jeho vyzyvatelem Jiřím Drahošem. V jejich předpovědích o průběhu a výsledku debat nejsou vynechány sebemenší detaily, každý úhel pohledu je analyzován, každá rada je prezentována jako ta nejdůležitější, bez jejího uposlechnutí nemá debatér naději toto verbální klání vyhrát.

Běžný je názor, že pan prezident musí debaty vyhrát, aby zastavil vlnu s ním nespokojených občanů-voličů. I pozastavení se nad tím, proč Drahoš na debaty přistoupil, když je dosud během volební kampaně Zeman kategoricky odmítal, bylo pitváno.

Kéž by to vše byla jen reality show, napadá mne! Kéž by nešlo o to, kdo bude sedět na Pražském hradě!

Tyto předvolební debaty jsou ve své podstatě nefér. Příliš často z nich nevyjde jako vítěz nejkvalifikovanější kandidát, zvítězí verbálně obratnější a zkušenější debatér, což zastíní i pochybnosti o jeho schopnosti vykonávat funkci, o kterou jde.

Vzpomínám na prezidentské debaty, které jsem prožil během svého života v USA. Jak intenzivní některé byly, jak hrály roli i takové druhořadé detaily, jako je oblečení, make-up, gestikulace, výslovnost, výdrž a televizní fotogeničnost debatéra. Až příliš často dostal slušňák na frak od agresivního žvanila. Dnes žasnu nad tím, jak se tyto debaty změnily, a to jak v úbytku civilnosti, tak v obsahu.

Pamatuji si, jak mně bylo až líto tvrdošíjného, ale také toporného Richarda Nixona v debatě s šarmantním JFK. Obdivoval jsem lehkost a jasnost, i když obsahovou prázdnotu projevů Ronalda Reagana, uvolněnou atmosféru, kterou kolem své osoby dokázal vyvolat Bill Clinton.

George Romney, otec loňského kandidáta v republikánských primárkách Mitta Romneyho, fatálně zranil svoji kampaň, když po návštěvě Vietnamu během vietnamské války prohlásil, že mu američtí generálové a diplomaté vymazali mozek („brainwashed“).

Charakter prezidentských debat se samozřejmě změnil a stále mění, a to nejen v závislosti na povaze a charakteru debatujících, ale také podle toho, co americké voličské publikum očekává. V 70. letech minulého století by neobstál člověk, který by neměl nabiflovaná čísla o průmyslu, ekonomii, armádě, smlouvách a paktech, o čemkoliv. Již zmíněný Reagan svůj relativní nedostatek vědomostí vyrovnal osobním šarmem a působivou rétorikou, ale pozdějším kandidátům ani encyklopedické vědomosti nestačily. Clinton například převálcoval Bushe seniora kombinací základních znalostí a uvolněné, osobní energie.

Všichni máme v paměti loňskou volební kampaň, kterou vyhrál Donald Trump navzdory naprostému nedostatku vědomostí a zkušeností ze služby veřejnosti, které se očekávají od kandidáta třeba jen do místního krajského výboru, ale tvrdošíjným opakováním lží a ničím nepodložených obvinění porazil svoji soupeřku Hillary Clintonovou; před těmi čtyřiceti padesáti lety by neuspěl, také kvůli své vulgaritě.

Tehdy by také těžko uspěl kandidát, který by neměl za sebou relativně klidný, vyrovnaný rodinný život. Bývalo plus, když se ukázal u vchodu svého oblíbeného kostela, přednostně s celou svou kvetoucí rodinkou.

Situace v našich prezidentských volbách je unikátní. Zde nejde o to, který kandidát je lepší debatér, kdo má širší politické zkušenosti. Zde jde o to, kdo bude lépe plnit úlohu slušného, morálně bezúhonného reprezentanta našeho národa, kdo je k tomu lépe charakterově vybavený. Nemluvě o fyzické a posléze i mentální kondici.