Celý můj život obnáší sto minut

Každý z nich je jedinečný. Nicméně ke konci cyklu Manželské etudy po 35 letech, kdy zítra ČT2 odvysílá poslední příběh, už se dá najít i několik zobecnění.

Právě oba závěrečné páry jsou jediné ze šesti sledovaných, které spolu vydržely – a současně se zdají nejúspěšnější a nejspokojenější. Budují napohled všední věci jako rodinnou tradici, kdežto jiní vzdušné zámky sebeklamu a věčných startů.

Postupně se všichni naučili přesněji formulovat, ale prohloubily se rozdíly mezi partnery. Zatímco muži se otevírají víc a víc až na hranici slz, ženy se stahují do sebe; mužům v čele s fotografem je vlastní sklon k fanfarónské sebestylizaci, kdežto ženy přidávají na věcnosti, zdrženlivosti a často na mlčení.

Zvláštní kapitolu tvoří děti hrdinů, počínaje těmi, které v dospělosti již natáčení odmítly, a konče potomky, kteří jako v případě zítřejších Strnadových ohlašují, že „teď pro změnu blbnou naši rodiče a my to dáváme dohromady“.

Ukazuje se též, že krizi nevyloučí ani nejvyrovnanější poměry, ať už si včera Kubrovi mysleli – Drogy, to přece v naší rodině není možné, či Strnad po vpádu policie přizná – Zhroutil se mi svět. Ale také, jak léčivá může být zpověď včetně vědomí, kolik diváků váš osud sdílí.

V neposlední řadě pak vždy znovu udiví, co vše zvládne člověk sám a kolik toho zmůže čas. Na startu původně šestiletého projektu se snoubenci těšili, že budou mít památku na svatbu a narození dětí, na konci spočítá pětatřicetiletý syn Strnadových, že právě viděl celý svůj dosavadní život ve 104 minutách.

Že se změnil režim a že před pražskou Staroměstskou radnicí, kde se tehdy brali, vládne dnes mumraj turistů, demonstrantů i prodejců, vlastně nerozhoduje. Cyklus totiž, aniž je řízen, nakonec stvrzuje staré prosté pravdy o tom nejdůležitějším: být zdraví a být spolu.