„Vyslyšel tlak zespodu“

Od března loňského roku, kdy oznámil svoji kandidaturu, se Jiří Drahoš zvolna dostává do zcela nové role. Místo kultivované diskuse v akademickém senátu musí obstát v živém přenosu, který sledují miliony lidí. Jak téměř roční kampaň a mediální pozornost změnily muže, který se pohyboval celý život ve vědeckém prostředí? Podle biochemičky a Drahošovy podporovatelky Heleny Illnerové nijak. „Jeho charakter je pevný a stojí si za svými názory, stejně jako si za nimi stál vždy,“říká Illnerová v rozhovoru pro MF DNES. A dodává, že představa, že by Drahoš „neuměl politiku“, je naivní. Myslím si, že pan Drahoš se lidsky nezměnil. Má pevný charakter, zachoval si přátele, které vždycky měl, a všechny své dobré vlastnosti. Když slavil pětašedesáté narozeniny, pozval si kamarády z Jablunkova, přátele z Akademie věd a pěvecký soubor, se kterým zpívá. Myslím, že bylo jasné, že je mu dobře mezi svými, že nepotřebuje k někomu být servilní. Prostě je to on. Samozřejmě, že je politikem. Ale v tom dobrém slova smyslu. Umí vyjednávat, což všichni politici neumějí, a je pevný. Musíte si uvědomit, že když byl ve funkci předsedy Akademie věd, tak musel celou dobu jednat s politiky. Do té funkce nastoupil v době, kdy hrozilo, že rozpočet Akademie spadne do tří let o polovinu. To bylo naprosto likvidační. On zvládl mluvit se všemi politiky a být natolik úporný, ale zároveň slušný, že k ničemu takovému nedošlo. S těmi politiky jezdil také na jejich zahraniční cesty, když se měli někde bavit o výzkumu, aby byl právě on tím, který vyjednává. Představa, že je naprosto nepolíbený politikou, je směšná. Jednal na nejvyšší úrovni s lidmi z průmyslu a tak dále. Jeho podceňování, že si nebude vědět rady v politice, je úsměvné. On měl vždy velmi vysoký odborný a lidský kredit. Když přestal být ředitelem Ústavu chemických procesů, tak v té době byl prezidentem Evropské federace chemických inženýrů. Myslím, že ho to bavilo a že ho těšila jeho práce. Byla jsem to já, kdo ho přesvědčoval, aby šel do akademické rady. Nakonec se nechal přesvědčit, ačkoli se mu do toho, myslím, nijak výrazně nechtělo, protože ho bavila věda. Ale pocítil zodpovědnost a šel do toho. A v akademické radě se osvědčil natolik, že ho všichni přemlouvali, aby se stal předsedou. Myslím, že to byl spíše takový tlak zespoda – ty na to máš, ty do toho jdi. Nemyslím, že to byly jeho velké ambice. Lidé na něj tlačili, protože mu věřili. Měl zájem o politiku v tom smyslu, že se zajímal o to, co je nutné dělat v naší zemi. Ale v té době se o to naprosto správně zajímal z pohledu předsedy Akademie – vylepšit náš výzkum, vysoké školy a naši spolupráci s nimi a tak dále. Na svém poli působnosti. Zajímal se o věci veřejné, a jak je spravovat. Já jsem ho viděla až osobně v té debatě na Primě. Což nebyla rozhodně diskuse, jaká probíhá na akademické půdě, kde by jeden druhého pozorně poslouchal. Bylo to jako vložit dva gladiátory do arény a všichni se těšili, kdy poteče krev. Zdálo se mi, že se pan Drahoš po začátku zklidnil a mluvil sebevědomě a slušně. To je to, co jsem od něho lidsky očekávala.